Každý k němu vzhlížel, lépe řečeno každá. Samozřejmě se vědělo, že je ženatý, ale to kolikrát ani nemusí být bůhvíjaká překážka.
Mně to však tehdy jako překážka připadalo, byla jsem vychovaná ve chvályhodných zásadách, a tak mě ani ve snu nenapadlo, že bych to dala dohromady se zadaným, o dost starším chlapíkem. Proč přišel na oslavu mých dvacátých narozenin, je mi dodnes záhadou.
Řekl: „Jdu jen tak náhodou kolem.“ A přidal jeden ze svých kouzelných úsměvů. A přestože šel jen tak náhodou kolem, přinesl mi růži. „Jdete jen tak náhodou kolem s růží, pane profesore?“ pousmála jsem se.
Rozchody a návraty
Slavilo se v hospodě. Půjčil si od kohosi kytaru. Netušila jsem, že na ni tak válí. „Co že hraje tak smutné songy?“ divila se Eva. „Prý má zlou ženu,“ zašklebila se Anička. Takže aby bylo jasno, jsem v tom téměř nevinně, neboť si začal on.
Chodili jsme spolu pět let, někdy krásných, jindy nesnesitelných a rozbouřených jako moře ve vichřici. Scházeli jsme se a rozcházeli. Jeho pekelná stíhačka pochopitelně něco tušila, a dokonce už nám byla na stopě.
Stála jsem tiše v koutku a plakala
O rozvodu nechtěl ani slyšet, nikdy mi neobjasnil, proč té semetrice nechce utéct jednou provždy. Nakonec jí jednou provždy utekl, ale s jinou milenkou, kostlivou, zubatou, která přicházívá s kosou. Nejstrašnější chvíle mého života. Už nikdy ho neuvidím.
Ani na okamžik mě nenapadlo, že bych nešla na pohřeb. Když jsem to řekla nejlepší kamarádce Aničce, vykulila oči: „To nemůžeš myslet vážně. To si děláš srandu.“ Věděla jsem, že si hraji bosou nohou s kobrou. Ale nerozloučit se by bylo zbabělé.
A tak jsem se krčila v obřadní síni v koutě. Už jsem neměla ani slzu. Všechny jsem je vyplakala. A jako by vší té hrůzy bylo málo, přidala se další – vdova mě odhalila a přihrnula se ke mně.
Ten kluk byl celý táta
Smuteční hosté se zájmem přihlíželi, když na mě vřeštěla: „Takže ty se odvažuješ jít až za hrob, ty jedna couro?!“ Dostala jsem výstavní facku, pak zuřící ženu odtáhli.
I v tom šoku jsem si všimla jejího syna, tmavovlasého mladíka v pozadí, byl totiž nápadně podobný zesnulému otci. A to byl pro mě další, vlastně ještě větší otřes. Ten kluk byl celý táta! A koukal se na mě znechuceně a s pohrdáním.
Hleděli jsme si navzájem do očí
Vypotácela jsem se ze smuteční síně a sesula se k nohám jakéhosi zasmušilého pískovcového anděla. S úlekem jsem vzhlédla, když na mě padl čísi stín. „Neměla jste sem chodit,“ řekl přísně syn mého milého. „Ale vy se vetřete kamkoli, viďte.
Do rodin, kam nepatříte, na pohřby, kde nemáte co dělat.“ Postavila jsem se na nohy a unaveně zasípala: „Je toho na mě dneska moc. Vaše paní matka se mnou už zúčtovala. Nemyslíte, že mi to stačí?“ Byli jsme vrstevníci.
Věděla jsem, že profesor má syna zhruba mého věku a že se jmenuje Petr. Zírali jsme jeden druhému do očí a bylo nesmírně těžké si připustit, že oči toho mladíka jsou zářivé jako hvězdy a že je i v hněvu sympatický.
Předpokládala jsem, že se setkáváme poprvé a naposledy. Bez rozloučení jsem se rozběhla na tramvaj. Ale nedokázala jsem ho pustit z hlavy.
Silueta v parku
Bylo studené, sychravé předjaří. Nad městem visela mlha jako šedivá záclona. Stmívalo se po páté a pouliční lampy marně bojovaly s mlhavým závojem. Když jsem vycházela ze školní budovy, v níž jsem toho času učila, zaznamenala jsem, že v parku stojí silueta.
Netušila jsem, že je to on. Poznala jsem ho, až když jsem se k němu přiblížila tak na dva kroky. Nevěřila jsem svým očím. Jen pokrčil rameny a zahuhlal: „Nemám pro své jednání omluvu. Vím, že tady nemám být, ale prostě tu jsem.“
Společné vzpomínání nás sblížilo
Nedokázala jsem promluvit, a tak po nesnesitelně dlouhé a trapné chvíli navrhl: „Pojďte se někam schovat před tím děsným počasím.“ Vběhli jsme svorně do nejbližší kavárny. Trvalo dlouho, než se hovor aspoň trochu rozproudil.
Mluvili jsme o jeho otci, oba jsme se shodli, že nám nevýslovně chybí a že se ta rána nikdy nezahojí. Mluvili jsme o tom, co jsme na něm měli rádi, o jeho smyslu pro humor.
Patová situace
A tak jsme se dali dohromady. Po roce jsme tiše a zasněně konstatovali, že si život jeden bez druhého nedokážeme představit a že se vezmeme.
„Nechci vypadat jako zbabělec,“ lamentoval Petr, „ale opravdu si nedokážu představit, jak to řeknu doma.“ Ať jsme přemýšleli, jak jsme přemýšleli, žádné řešení naší patové situace nás nenapadlo. Až na jedno. Vezmeme se tajně.
„Ale ty jsi určitě chtěla mít velkou svatbu,“ namítl Petr. Bezradně jsem pokrčila rameny.
Tajná svatba jenom se svědky
Uspořádali jsme si veselku jen za přítomnosti dvou kamarádů, kteří nám šli za svědky. Vše se jakýmsi naprostým zázrakem skutečně podařilo utajit do doby, než se narodila Markétka. V ten den Petr zavelel, že je třeba odkrýt karty a ukázat dítě rodině.
„Oni mě zabijí,“ konstatovala jsem. „Mě taky,“ poznamenal. Zazvonili jsme na tchyni, a když přišla otevřít, strčili jsme jí do rukou kočárek.
Miminko naši rodinu nakonec usmířilo
Nevěřícně hleděla střídavě na novorozence i na nás, lapala po dechu. „Chcete říct,“ vyrazila nakonec ze sebe, „chcete říct…“ Došel jí ale dech. Petr klidně odpověděl, že přesně to chceme říct. Zabouchla nám dveře před nosem.
Za deset minut se vrátila i se svou matkou. Obdivovaly miminko a po chvíli nás neochotně pozvaly dál.
Jitka M. (54), Praha
