Jak sdělit taktně kolegyni, že by si mohla vzít po týdnu nošení jiné tričko? Nejspíše měla nějaký osobní problém.

Přišla k nám do podniku přímo ze školy a chovala se vzorně. Nabídla se, že mi uvaří kávu a do dveří mě pouštěla napřed. Ke svačině nosila jablka z jejich zahrady a vždycky měla pro mě to hezčí a větší. Hned jsem si ji oblíbila!

Voňavka nezabrala

Navíc byla moc hezká. Krásné oči a ještě krásnější vlnité vlasy medové barvy. Měla takovou kyprou postavu. Ne tlustou, ale zaoblenou. Chlapi na ní mohli oči nechat! Jedna chybička se ale přece jen našla. Klára se asi nerada myla a převlékala.

Klidně chodila celý týden v tom samém oblečení. Nevoněla se a asi ani nemyla. Hygienu prostě neřešila. Voda pro ni asi vůbec neexistovala. Všimla jsem si, že si nemyje ani ruce před obědem a flek na halence ji nechával chladnou. Prostě ho neviděla.

Přemýšlela jsem, jak jí to taktně vysvětlit, ale na narážky nereagovala a můj dárek k narozeninám nepoužívala. Dostala ode mě drahou voňavku, ale moje snaha byla marná. Jednou přišla do práce naježená a naštvaná. Prý jí nějaká ženská v autobuse řekla, že smrdí!

Do vody se jí nechtělo

„Mám alergii na vodu, nemohu za to,“oznámila, ale já tomu nevěřila. Nebyl to přece důvod, aby se alespoň nepřevlékala a neprala si oblečení.

Když přišla paní šéfová s návrhem na nějakou společenskou akci, každoročně dobrovolně povinnou, navrhla jsem návštěvu nějakých lázní. S procedurami a koupelemi! Šéfová byla mým nápadem nadšená a kolegové taky. Jen Klára mlčela, ale chybět si netroufala.

Měla by průšvih. Velký průšvih! „Buď ráda, že nemusíš na stezku z provazů, jako minule,“ chlácholila jsem ji marně. „Byly z toho dva zlomené prsty a jeden vymknutý kotník,“ dodala jsem. Nadešel den výletu, tedy vlastně teambuildingu. Klára oznámila, že do vody nejde.

Konečně voněla

„Ale jdeš, já ti to nařizuji,“ oznámila jí klidně, ale rozhodně paní šéfová. Asi taky nebyla bez čichu. Klára se nechtíc potopila do bahna a potom do perličkové lázně. Byla jako znovuzrozená!

Zatímco se hodně neochotně koupala, šla jsem pro její oblečení a vyhodila ho do koše na druhém konci budovy. Aby ho nenašla. Seděla zabalená do prostěradla a nadávala na celý svět. „Počkej, dej mi peníze a já ti zajdu něco koupit na tržnici.

Domů jela Klára v novém tričku a legínách. Snad poprvé v životě voněla, protože jsem všechno postříkala voňavkou. Levnou, ale účinnou!

Blanka R. (59), Olomouc