Tomáš byl moje láska ze školky. Jenže pak se někam odstěhoval a život šel dál. Osud byl naštěstí na naší straně, znovu jsme se setkali.

Nebyla jsem holčička, která by milovala panenky, klučičí hračky mě bavily víc. Tak jsme našli s Tomášem v sobě spřízněné duše už ve školce a stala se z nás nerozlučná dvojice. Jak ve školce, tak ve škole. Byla to taková ta první dětská láska.

Jenže ve čtvrté třídě se Tomáš odstěhoval. Pro mě to byla strašná tragédie. Hrozně jsem to obrečela. Život ale šel dál, já dodělala střední školu, našla si Vaška, vdala se. Vaška jsem měla ráda, ale nebyla to zrovna velká láska.

Manželství po letech skončilo rozvodem. Vychovali jsme sice spolu dvě děti, dovedli je do dospělosti a k samostatnosti, jenže v padesáti chytl manžel druhý dech a uletěl z hnízda za mladší a bezdětnou. S ní založil novou rodinu.

V baru

Byla jsem sama tři roky, když mě tehdy na Silvestra vytáhly dvě kamarádky do společnosti. Přiznám se, nikam se mi ani jít nechtělo, ale přemluvily mě. Plánovaly řádit až do rána. Seděly jsme tam na baru a pak šly tancovat na parket společně.

Toho muže jsem si všimla hned zpočátku, seděl s partou dalších chlapíků a pokukoval po mně. Nakonec se zvedl, aby mě pozval na skleničku. Povídali jsme si a bylo nám fajn.

Jak se jmenuješ?

Pak padl ten dotaz, odkud pocházím. Prozradila jsem svou rodnou vísku nerada. Ten muž, Tomáš se jmenoval, se najednou rozzářil. Tam to znám, tam jsem chodil do školy až do čtvrté třídy. Projel mnou mráz. Mohl by to být on? „Jak se jmenuješ dál?“ vydechla jsem.

Byl to on! „Víš, kdo jsem já?“ vykoktala jsem ze sebe konečně. Nemohl tomu uvěřit. Řádili jsme spolu na parketu do rána, až kamarádky záviděly. A pak jsme si už nenechali jeden druhého uniknout. Tomáš byl taky rozvedený, a taky tři roky. Osud nás svedl k sobě. Jsem s ním šťastná, protože vím, že on je můj osudový muž!

Hana (56), Plzeň