Babička s tátou se hodně snažili, aby mě udrželi doma. Bála jsem se, že se nikdy s nikým neseznámím a tajně prosila, ať se stane zázrak.
Táta mě držel zkrátka. Z dnešního pohledu se mu ani moc nedivím, všechno se mu v té době vymykalo z rukou. Máma umřela a starší ségra se musela vdávat.
Obojí považoval za své selhání, kladl si bůhvíproč za vinu mámin odchod na věčnost i sestřino uklouznutí, které skončilo nechtěným těhotenstvím a svatbou s mladíkem, kterého táta považoval za ňoumu.
Když se z toho všeho částečně otřepal, zaměřil se na mě s cílem ušetřit mě všech životních zklamání. Obětavě mu v tom pomáhala jeho matka, babička Lidka, která s námi bydlela.
Dbala na to, abych chodila ze školy rovnou domů a pak už nikam, což nebylo příliš zábavné. Když se táta vrátil z práce, hlídal mě on. Po tři večery, ve středu, v sobotu a v neděli promítal v místním maličkém kině, tehdy mě hlídala babička.
Bylo mi sedmnáct, a když jsem tohle někomu vyprávěla, udiveně nad mou situací kroutil hlavou.
Postava u vrat
Bylo mi jasné, že takhle se s nikým neseznámím. O prázdninách, které téměř všechny moje spolužačky využily k navazování známostí a randění, jsem chodila akorát tak s babičkou na hřbitov nebo vozila v kočárku svou maličkou neteř.
Čas letěl, byly tu Dušičky, a tak jsem si šla stěžovat mámě na hrob. Výjimečně sama, táta promítal a babička připálila večeři, a tak odstraňovala škody. „Mami, udělej zázrak,“ škemrala jsem.
Skoro na všech hrobech pomrkávaly svíčky, po špičkách přiběhla mlha a podařilo se jí zakrýt i veliký měsíc v úplňku. Bylo sychravo, úžeji jsem se zahalila do kabátu, když tu jsem si všimla vysoké postavy u hřbitovních vrat.
Zarazila jsem se a zůstala stát jako přikovaná s přesvědčením, že je tam duch. Ale byl to nepochybně ten zázrak od mámy. Urostlý mladík chrastící klíči. „Málem bych vás tu zamkl, slečno,“ usmíval se. Představil se mi jako Láďa.
Jeho maminka pracovala na národním výboru a dostala za úkol zamykat hřbitov, což za ni často dělával právě její syn. A tak jsem se se svou životní láskou seznámila na hřbitově. Kdo tohle může říct? Takových nás moc není.
Jako frajer
Nabídl se, že mě doprovodí domů, prý abych se v té strašidelné dušičkové noci netoulala někde sama. Ráda jsem souhlasila.
Ale rodina mi zase udělala ostudu, z mlhy se kousek od našeho domu vynořili táta, který to v kině už zabalil, a babička, která již odstranila škody v kuchyni. „Tady jseš!“ zavrčeli jednohlasně. Láďa se choval statečně, neutekl, to se mi líbilo.
Měl kuráž, jiný by zmizel. Táta byl rozlícený, babička pohoršená. „A s cizím klukem!“ vypískla rozzlobeně. „Odteďka máš zákaz vycházení!“ Táta si také přisadil.
„Jestli se tu ještě ukážeš,“ vybafl na Láďu, „pustím na tebe psy!“ Měli jsme jen voříška Punťu, který by se s Láďou ihned skamarádil, ale bála jsem se to říct. Láďa se choval jako frajer i nadále. „Tady je veřejný chodník,“ řekl tátovi.
„Sem smí každý.“ Otec mě strčil do zahradních vrátek, věnoval Láďovi vzteklý pohled a na mě zahulákal: „Už ani na krok!“
Ve vězení
Babička za námi zamkla. Ale i v šeru a mlze bylo vidět, že se za mnou Láďa dívá. Doufám, že ho tahle ostuda neodradí, modlila jsem se v duchu. Před usnutím jsem poděkovala mámě za zázrak a konstatovala, že jsem nejspíš zamilovaná.
Rozsvítila jsem lampičku a četla si verše o lásce, takže jsem si pak připadala ještě o něco zamilovanější. Přišla babička, vyzvídala, proč nespím, a co čtu. Jako bych byla ve vězení.
Láďa mě naštěstí vyhledal ve škole o přestávce, ukázalo se, že chodí do 4.B. „Máš legrační rodinu,“ to byla první slova, která ke mně pronesl. „Spíš trapnou,“ opravila jsem ho zoufale.
„Přece se nebudeme vídat jenom ve škole o přestávce,“ vzdychl a dodal, že by se mnou rád trávil víc času. Byla jsem štěstím bez sebe. „Navrhuji dát si rande v sobotu v šest, to tvůj táta začíná promítat v kině,“ řekl. Napadlo mě:
„A co uděláme s babičkou?“ I na to měl odpověď. Zdálo se, že Láďa si ví rady úplně se vším. Přičemž moje romance se odehrávala za tichého požehnání mojí mámy. Nepochybovala jsem, že to ona mi Láďu poslala.
Pod lampou
Byl to opravdový muž, pravdomluvný a nebojácný, takoví se jí vždycky líbili. A tak jsem se do puntíku zařídila podle jeho rad. Když se táta chystal do kina, uvařila jsem babičce obvyklý heřmánkový čaj a potají v něm rozpustila prášek na spaní.
V osmnáct hodin už tvrdě spala a tátovi již v kině běžely úvodní titulky. Cesta za láskou byla volná. Courali jsme ruku v ruce temnými uličkami a povídali si o svých životech a o svých plánech. Měsíc jasně svítil a závoje mlhy poslušně tančily kolem nás.
Pouliční lampy se neúspěšně praly s mlhou. Pod jednou z nich bychom se asi políbili, ale něco nám do toho vlezlo. Bylo to divoké prase. Obecní rozhlas ten den varoval, že se rozmnožila a ať si lidi dávají pozor, bývají značně agresivní.
Ukázalo se, že se nejedná o jedno prase, ale asi o patnáct. Rozječela jsem se v přesvědčení, že nám jde oběma o život. V oknech se rozsvěcela světla.
Chrabrý mladík
Láďa popadl klacek, hrozně dupal a máchal kolem sebe a způsobil tak, že se kanci kupodivu polekali a dali na ústup. Rozbrečela jsem se úlevou a objala ho.
Ukázalo se, že Láďa zachránil nejenom nás, ale i zahrádku před kinem, očividně se ji prasata chystala rozrýt. Byla to zahrádka, kterou založila moje máma, plná růží, levandule a chryzantém, táta ji miloval a po mámině smrti o ni pečoval.
Zbláznil by se, kdyby ji kanci zničili. Když jsem se vrátila domů, táta ještě promítal a babička pořád spala. Taky jsem si šla hned lehnout, abych budila dojem vzorné dívenky, která i v sobotu zhasíná v devět.
V týdnu vyšel v okresních novinách článek s fotografií. Byli na ní kanci a Láďa a já a pochvalný titulek sděloval: Chrabrý mladík zachránil svou dívku i okolní krajinu. Bylo z toho velké domácí vyšetřování.
Otec hřímal něco o neuposlechnutí rozkazu, a tak jsem ho upozornila, že snad proboha nejsem na vojně. Dodala jsem, aby vzal laskavě na vědomí, že kdyby statečný Láďa neodehnal nebezpečné kance, způsobili by na jeho milované zahrádce absolutní zkázu.
Nerad připustil, že to je pravda. Prasata mírně poškodila plot, nic víc naštěstí nestihla.
Jsem dospělá
Na kance se vypravili myslivci a my s Láďou jsme o sobotách pokračovali v osvědčeném scénáři, i když vylepšeném, protože jsem oslavila osmnácté narozeniny a otci oznámila, ať si zákazy strčí za klobouk, neboť jsem dospělá.
Během otcova promítání, kdy babička klímala nad šálkem heřmánkového čaje, jsem Láďu obvykle propašovala do podkrovního pokojíčku. Těžko říct, v průběhu kterého filmu, které jsme si pouštěli, jsem otěhotněla.
Nejspíš během nějakých tehdejších hitů, v kurzu byl Vetřelec, Pomáda anebo Jak svět přichází o básníky. Tohle se tátovi špatně oznamovalo. Kupodivu mi pomohla babička.
Ten, co se nebojí
Byla dojatá, když se dozvěděla, že se jí narodí další pravnouče. Táta teda dojatý nebyl. Zuřil.
Ale když se budoucí ženich přišel v neděli oficiálně představit do rodiny, táta si vzpomněl, že je to ten z článku nazvaného Chrabrý mladík zachránil svou dívku a okolní krajinu. „Jo ty jsi ten, co se nebojí divokejch prasat,“ řekl a v hlase měl uznání.
Kanci, aniž to tušili, způsobili, že můj tvrdohlavý táta vzal ženicha na milost. A co víc, stali se z nich velcí kamarádi. Když jsme se za pár měsíců s Láďou brali, byli dojatí úplně všichni, i můj táta!
Libuše (60), jižní Čechy
