Byli jsme šťastní. Já s manželem, syn Patrik s Klárou a její rodiče. Byli jsme skvělá, velká rodina. Jenže nevinná nehoda vše změnila. Snacha zemřela, a to nás krutě rozdělilo.

Všichni nám záviděli, jak skvěle vycházíme. Navštěvovali jsme se na chatách, jezdili jsme na dovolené, pomáhali jsme si. Často to totiž někde skřípe. Buď mladí vycházejí jen s jednou částí rodiny, nebo je tam minimálně chladný vztah.

My všichni jsme ale vycházeli skvěle. S Janou, maminkou Klárky, jsme dokonce podnikaly dámské jízdy. Nechápu proto změnu jejího názoru. I když prožila bolestivou ztrátu. My za to nemůžeme.

První seznámení bylo pro něj osudové

Patrik se s Klárkou seznámil na narozeninách jednoho kamaráda. Tehdy tam přišla ještě se svým přítelem. Už tenkrát si prý padli do noty a Patrik přiznal, že se zamiloval.

Dokonce byl i nešťastný, protože v lásce moc štěstí neměl a bylo mu líto, že ta sympatická dívka má chlapce. Pak se potkali za půl roku. Opět na nějaké kamarádské sešlosti. A Klárka už přítele neměla.

Byla to velká láska pro oba dva

Tehdy byl Patrik nejšťastnější na světě a rozhodl se získat srdce té krásné dívky. Nemusel se ale prý přemáhat, Klárce se líbil. Byli moc zamilovaní. Pamatuji, jak ta jejich láskyplná energie vnášela pozitivní náladu mezi všechny.

Nikdy jsem nezažila, že by se snad pohádali. Byla to osudová láska. Jeden druhému by neublížili. Jenže bohužel v životě nastanou situace, které neovlivníte. A kdy si to pak vy sami vyčítáte.

Domov plný štěstí

Patrik s Klárkou věděli, že chtějí být spolu, proto si i hledali hnízdečko lásky, aby se sestěhovali. Postupně jsme se seznámili s Klárčinými rodiči. Sedli jsme si dokonale.

Vše plynulo přirozeně, a i když bych dřív měla pocit, že jdou na vše rychle, zde mi to připadalo logické. Dokonce plánovali miminko, a to jim bylo dvacet. Měli život před sebou a těšili se, že jej projdou ruku v ruce spolu.

Velká láska, velká svatba

Mladí si našli zázemí, měli slušná zaměstnání, nic jim nestálo v cestě, aby žili jako rodina. Rozhodli se vzít. Veselka to byla velkolepá. Pamatuji si, jak mi Jana říkala, že v případě její druhé dcery, starší sestry Klárky, si nebyla jistá, když se vdávala.

U Klárky a Patrika ale věděla, že to stojí za to. Jak vidíte, byli jsme jako rodina ohromně sehraní. A fandili jsme mladým, i když jsme jim trochu radili, ať si užijí, že na děti mají ještě čas.

Brzy přišel náš malý uzlíček štěstí

Mladí si však nedali říct a rok po svatbě se narodila Helenka. Všichni jsme byli nadšení, ze mě a Jany se staly babičky, i když Jana občas snad v legraci říkala, že mě má Helenka radši, protože mám na ni víc času.

Ano, měla jsem flexibilnější zaměstnání, ona měla pevnou pracovní dobu. To ale nevadilo. Scházeli jsme se na chalupě a hýčkali jsme si naši vnučku. Nevím, kdo ji rozmazloval víc. Rodiče, prarodiče?

I sousedům se rozzářil svět, protože vnoučata za nimi moc nejezdila. Nikdy si neuvědomíte, že takové chvíle nejsou jen tak. Nenapadne vás, že, jak se říká, nic netrvá věčně, může znamenat i velkou tragédii.

Byli jsme dokonalá rodina

Myslela jsem, že to tak bude napořád. Že není důvod, aby ten pocit štěstí zmizel. Když byla Helenka větší, bývala i s námi samotnými na chalupě, jelikož si tam našla kamarády a prožívali to bezstarostné dětství, o které jsme ji nechtěli ochudit.

Lepší než vyrůstat mezi paneláky na sídlišti. Nikdy by mne nenapadlo, že se vše jednou změní.

Tragický konec prázdnin

Byl konec srpna. Končily prázdniny, takže Helenka byla trochu smutná, že se bude loučit s kamarády. Tehdy měla odjet se svými rodiči, ale ještě nás uprosila, aby mohla zůstat na chalupě, protože její kamarád tam byl s rodiči o týden déle.

Tak jsme si ji tam nechali. Patrik s Klárkou odjeli. Tenkrát jeli silnicí, která vedla skrz lesy. Hodně pršelo. Říkala jsem jim, ať počkají, ale Patrik je dobrý řidič, tak se nebál. Jenže v té noční bouři tehdy naproti do zatáčky vjelo auto…

Bylo to velmi rychlé

Protijedoucí vůz dostal smyk, ocitl se v protisměru a naboural do auta Patrika a Klárky. Obě vozidla byla vymrštěna mimo vozovku. Tenkrát byla smůla, že si nikdo nemohl zavolat pomoc a lidé v tom počasí raději nevyjížděli, takže trvalo, než je někdo našel.

Patrik si nic nepamatuje. Podle lékařů měl ztrátu vědomí, Klárka musela být uvedena do umělého spánku. Z něho se bohužel neprobrala.

Dávala nám to za vinu

Už v nemocnici jsem vycítila, že je něco špatně. Zatímco my jsme se zajímali i o stav Klárky, Jana se na Patrika vůbec nezeptala. Už tehdy měla pocit, že je nefér, že Patrik je na tom zdravotně lépe. Ale proč? Patrik za nic ani nemohl.

Oba jeli v onom autě a nehodu zavinil ten druhý řidič. Jenže na to Jana neslyšela. To nejhorší teprve přišlo.

Cítil se hrozně

Patrik samozřejmě přemítal, jestli za něco nemohl, jestli by stačil uhnout. Konejšili jsme ho a já se bála, že až se potká s Janou, pocity jeho viny prohloubí. Bohužel do celé situace vnesla pachuť hořkosti tragédie.

Lékaři u Klárky konstatovali, že nastala mozková smrt, takže se nedalo nic dělat. Patrik se zhroutil, dokonce musel brát léky, a o malou jsme se začali starat my. Jana se o vnučku ani nezajímala. Taková změna snad ani není možná.

Snažila jsem se mít pochopení, že přišla o dítě, chtěla jsem jí i pomoct a vlídně jsem s ní mluvila.

Nemá o nás už vůbec žádný zájem

Ona ale byla agresivní, neodpustila si i slova, že můj syn zabil její dceru. To jsem už nevydržela. Jasně jsem jí řekla, že Patrika ztráta jeho lásky bolí a že my bychom tu měli být hlavně pro vnučku. Přestali jsme se vídat.

Manžel Jany byl tak trochu pod jejím vlivem, asi nechtěl problémy, takže s námi také nekomunikoval. Ptáte se na vnučku? Zajímala se o babičku, dali jsme jí potřebné informace. Kdysi ji šla navštívit. Jana prý byla moc ráda, že ji vidí, dokonce i slzu uronila.

S Helenkou se občas vídají, vnučka ale říká, že je taková studená. A stále mluví o své dceři, což Helence není příjemné, jelikož ji stále mrzí, že si maminku neužila. Naštěstí ale Jana prý už nehovoří o tom, že je to vina Patrika.

Dana J. (65), Ústí nad Labem