Když jsme s manželem viděli ten malý chomáček neštěstí, rozhodli jsme se ho zachránit. Za několik let mi tu záchranu naše fenka oplatila. Přivedla pomoc včas.
Když jsme naši Ritu poprvé spatřili, říkali jsme si, že tak ošklivé štěně jsme v životě neviděli. Já i manžel jsme měli v průběhu života psů několik, ale vždycky to byla roztomilá stvoření.
Tohle bylo přespočetné, neduživé cosi, co se snad ani štěněti nepodobalo. Bylo mi ho líto. A tak se do naší rodiny dostala Rita vlastně náhodou. Tehdy jsme vyrazili s mužem na výlet za Prahu, nedaleko Jílového, kde to máme rádi.
Vždycky procházku zakončíme v místní hospůdce, kde si dáme oběd. Už notně utrmáceni jsme procházeli chatovou oblastí a míjeli první domky, když se ozval mocný štěkot. Na plot těsně vedle nás skočil statný německý ovčák, kdyby mohl, snad by nás pokousal. Z domu vyběhla žena, která psa okřikla.
Osm štěňat
Byla to moc milá, povídavá paní, slovo dalo slovo, a já se za pár chvil hrnula do jejího domku pro domácí vajíčka, která mi ochotně nabídla. Cena byla skvělá, jen ta doprava MHD do Prahy bude náročná. Zato manžel si našel objekt svého zájmu zcela jiný.
Osm malých štěňat v obrovské krabici. Byla to jejich máma, kdo na nás s takovou vervou přes plot štěkal. Hned jsem pochopila, že bez jednoho z nich domů neodejdeme. Byly to totiž zrovna tři měsíce, co nám zemřela fenka Jájinka.
Jezevčík, kterého jsme s manželem milovali. Jenže všechna štěňata byla už rozebraná, zbývalo to nejošklivější a nejslabší. Když paní zmínila, že ho asi budou muset utratit, bylo rozhodnuto. To jsme nemohli dopustit.
Rita, jak jsme fenku pojmenovali, byla nejen slabá, ale také hodně nemocná. Ani veterinář, kam jsme hned zamířili, nevěřil, že se dožije rána. My jsme to ale nevzdali.
Otevřela si
Měla u nás tu nejlepší péči. Po dvou měsících začala konečně sílit a v roce a půl už z ní byl docela pěkný pes. Byla neuvěřitelně chytrá. Rychle se učila různé dovednosti, také otvírat dveře a nosit různé předměty.
Jednoho dne se ale z Rity stala navíc hrdinka. Vůbec netuším, jak se to seběhlo. Byla jsem tehdy doma sama a pocítila slabost. Zatočila se mi hlava a pak si už nic nepamatuju.
Zatímco já ležela v kuchyni na podlaze v bezvědomí, Rita si otevřela dveře a běžela k sousedům. Škrábala na dveře, dokud sousedka nevylezla a nenásledovala ji. Pomoc přišla v poslední chvíli, lékaři totiž zjistili, že jsem prodělala mrtvici.
Nebýt Rity, bývala bych zemřela. Naše úžasná Rita žila šestnáct let, což je na německého ovčáka požehnaný věk. Ritu už nám žádný jiný pes nahradit nedokáže.
Eva (76), Praha
