Moje tělo selhalo, páteř dala výpověď a prognóza lékařů nebyla příznivá. Pak jsem odcestovala za sluncem a lékaři jenom žasli.

S manželem jsme vychovali tři děti, byla jsem, věřím, dobrá máma i manželka. Přesto to bylo málo. Rozvedli jsme se. Najednou jsem byla sama, Jiří odešel za jinou ženou. Vůbec nevím, jak se to mohlo stát.

Zpětně jsem si uvědomila, že mi to mělo být jasné, že v mém manželství není něco v pořádku. Asi pod vlivem toho stresu a negativních emocí se zhoršilo moje zdraví. S páteří jsem měla potíže vždycky, ale teď to bylo mnohem horší.

Došlo to tak daleko, že jsem nedokázala otočit hlavu a bolesti zad byly strašlivé. Chodila jsem na rehabilitace, na injekce proti bolesti a na různá vyšetření po nemocnicích. Lékaři už neviděli jiné východisko, než operaci.

Pokud bych ji nepodstoupila, skončím na invalidním vozíku, vyhrožovali mi. Byla jsem zoufalá, a neměla komu se se svým trápením svěřit. Děti už byly velké, měly vlastní životy, vlastní starosti, nechtěla jsem je zatěžovat.

A žádného muže, o něhož bych se opřela, jsem neměla. Až jsem jednoho dne, zrovna, když jsem se belhala z rehabilitace, potkala Pavla.

Na Srí Lanku

Spolužáka ze základky. Zmizel někam do světa hned po škole a dlouhé roky o něm nikdo nevěděl. Byla jsem ráda, že ho vidím, vždycky se mi líbil. A když mě pozval na kávu, nenechala jsem se přemlouvat. Začali jsme se scházet. Po nějaké době mi řekl:

„ Tvůj muž tě opustil a děti jsou už na vlastních nohou, co kdybys šla se mnou tam daleko – na Srí Lanku, kde já už mnoho let žiju?“ Až do té doby mě nic takového nenapadlo.

Pavel byl ale tak přesvědčivý, že jsem si za pár týdnů sbalila svých pět švestek a najednou s ním stála na letišti! Řekla jsem si, že jestli mám skončit na invalidním vozíku, ještě si chci něco užít.

Nový život

Na Srí Lance mě Pavel zapřáhl v hotelu, který spoluvlastnil. Ve volných chvílích jsme vyrazili na výlet, nebo si užívali pohodu u moře. Začala jsem žít úplně nový život, až jsem postupně jako zázrakem zapomínala na to, jak velké problémy mám s páteří.

Když jsem se za pár měsíců vrátila domů, lékaři žasli. Sluníčko, mořský vzduch a možná i láska mě uzdravily. Operace, která ještě před časem byla podle lékařů nezbytná, najednou nebyla třeba. Jak říká můj muž Pavel: Už zase skáču přes kaluže!

Marie (60), Vysočina