Tvářila se jako nejlepší kamarádka, na kterou se mohu vždy spolehnout. Ve skutečnosti mi pomalu, ale jistě ničila život. Nikdo mi nevěřil.
Vcelém podniku jsme zbyly jen my dvě na práci, která dřív zaměstnávala celé jedno oddělení. My dvě, kancelářské myšky, jak jsme si říkaly, zůstaly a úřadovaly, až se z nás někdy kouřilo.
Měla jsem ji ráda
Odpoledne se už člověku míhají čísla před očima a pomalu neví, co s čím sečíst, aby neudělal nějakou botu. To by potom byl opravdu průšvih! Vedoucího jsme měly moc hodného a odměny jsme dostávaly pravidelně, i když žádná závratná suma to nebyla.
Moje kolegyně Hanka byla naštěstí moc příjemná ženská. Skoro o deset let mladší, ale na nic si nehrála. Nedávala mi najevo, že na rozdíl ode mě nemá vrásky a netrápí ji kila navíc.
Byla taková empatická, a to se mi na ní líbilo nejvíc. Měla jsem pocit, že mi prostě rozumí a nemusím před ní nic předstírat ani tajit.
Zprvu mi to nedošlo
„Ty, Hanko, nějak se mi zasekl počítač…, Hanko, prosím, nevíš, kam se mi ztratila náplň do tiskárny? Hanko, přísahala bych, že jsem měla v ledničce dva pomeranče.“ Takhle to šlo každý den a Hanka mi trpělivě pomáhala.
Začínala jsem mít pocit, že mám snad nějakou nemoc nebo blázním. Dokonce jsem pomýšlela na návštěvu lékaře. Ale co bych mu řekla? Že si nemohu vybavit, zda jsem si doma nezapomněla svačinu. Bylo to směšné, ale zároveň taky znepokojující.
Jenže potom jsem si něčeho všimla. Vracela jsem se zrovna z kantýny, když jsem Hanku přistihla, jak si prohlíží obsah mojí kabelky a něco si strká do kapsy. Nijak jsem to nekomentovala, vlastně ani nevím proč. Prostě jsem to v tu chvíli přešla bez jakéhokoli komentáře.
Bylo to k neuvěření
Až později jsem zjistila, že mi chybí rtěnka! Počítač zase nefungoval, protože byl vzadu nějaký přepnutý, či co, a nová sada reklamních propisek, dárek od pana šéfa, se taky záhadně ztratila. Najednou se mi v mé děravé hlavě vše spojilo, nebo spíš propojilo.
Přemýšlela jsem o Hance, zda je možné to, co si myslím. Že mi záměrně škodí! Když se opět stala jedna z mých častých malých lapálií, zeptala jsem se jí rovnou, a ona se jen usmála. Tak nějak povýšeně. Prý ji to baví! „Kdyby ses viděla.
Musím se smát, jak jsi vždycky zoufalá. Jak se mi omlouváš! Prostě takové nanicovaté trdlo. Až tu budu sama, bez tebe, polepším si. Přidají mi peníze a konečně si mě začnou považovat!“
Nevěřila jsem svým uším. Šla jsem si postěžovat šéfovi, ale nevěřil mi. Ani doma mi nevěřili, i manžel se mi vysmál. Měl pro Hanku slabost.
Dočkala jsem se
Zůstala jsem sama. Přesvědčená, že mám pravdu. Nezbývalo, než jí ukázat, jaké to je, mít za kamarádku takovou zmiji. Nenápadně jsem jí do kabelky vylila sladký sirup, až na dno, aby na to přišla až doma. Jen trochu, nenápadně.
Odhlásila jsem ji z obědů a v kantýně pro ni nic nezbylo. Trochu jsem jí rozviklala židli. Chtěla jsem víc, ale nešlo to, měla jsem ke šroubování jen svoji malou rybičku. Na toaletě se záhadně zřítil držák na ručníky.
O nově vzniklou třísku na noze stolu si pěkně roztrhla drahé punčochy. A co krásné lodičky s dírkou od silné jehly zrovna na špičce? Kde se tam asi vzala? Drobné schválnosti mě začaly náramně bavit. Hanka tušila, kdo za to může, ale nikdo jí taky nevěřil.
Stejně jako mně. Šla si stěžovat, ale nebylo to nic platné. Nakonec nás šéf reorganizoval. Byla jsem to já, kdo dostal přidáno.
Irena V. (61), Jičín
