Pochopila jsem, že lidem udělá největší radost cizí neštěstí. Kdykoliv se mi dařilo, postarala se nějaká „dobrá duše“ o pomluvu, aby mi uškodila.

Od dětství jsem se snažila, aby mě měli všichni rádi. Myslela jsem si, že toho dosáhnu tím, že se budu pilně učit, budu slušná, ochotná a laskavá. Naše rodina žila po mnoho generací v domě na vsi. Všichni tam jsme si, jak se říká, viděli vzájemně do talíře.

A všichni jsme drželi pospolu a přáli si jen to nejlepší. To jsem si tedy myslela, jenže tomu tak rozhodně nebylo. Už jako dospívající jsem začala mít dojem, že si mnozí sousedé vzájemně závidí, a dokonce si i škodí.

Jak čas šel, pochopila jsem tu strašnou realitu naplno. Chtěla jsem totiž něco dokázat, a to se u nás na vsi neodpouští. Okusila jsem, jaké to je mít kolem sebe lidi, kteří udělají cokoliv, abyste na tom byli hůř.

Ta první zkušenost přišla už ve chvíli, kdy jsem chodila do osmé třídy. Měla jsem mnoho snů a mezi nimi byl i sport.

Sprosté pomluvy

Hodně jsem na sobě dřela, abych byla dobrá v atletických závodech, které probíhaly v nedalekém městě. Na školních závodech se mi podařilo vyhrát v běhu. Celá šťastná jsem tehdy pospíchala domů a cestou o tom vyprávěla každému, koho jsem ze známých potkala.

Za dva dny jsem se o sobě dozvěděla, co všechno jsem snědla jako doping, abych se tak vypracovala. Obrečela jsem to a táta mi řekl, ať si z toho nic nedělám. Že jsou lidé zlí. Díky svým snahám jsem se dostala na gymnázium.

To jsem si dovolila hodně, protože dcera tajemníka KSČ, který měl u nás na vsi chalupu, se nedostala. Začaly se šířit sprosté pomluvy, že táta na gymnáziu někoho uplatil. Nevzali mě na brigádu nikam v naší vsi, ani v okolí.

Seděla jsem v učebnicích a chtěla na vysokou. Čím víc jsem se snažila, tím víc nepřátel jsem měla. Pomlouvala mě i moje kamarádka. Na vysoké škole jsem si našla Jirku. Moc jsme si rozuměli a já doufala, že to bude navždycky. To ovšem jen do té doby, než jsem ho po dvouleté známosti přivedla domů.

Vlastní máma

Sestřenice na mně nenechaly nit suchou, hned mu vyprávěly, s kým vším jsem se zapletla, ač to nebyla pravda. Ovšem vrchol byl, když mu moje matka řekla, že bych už neměla chodit na ty potraty nebo nebudu mít žádné dítě. Nikdy jsem na žádném přerušení nebyla.

Vůbec to nechápu! Když mi škodili cizí lidé nebo i vzdálení příbuzní, tak jsem to ještě skousla. Ale moje máma? Jirka se se mnou rozešel a ona si mnula ruce, že se alespoň neodstěhuju za ním do města.

To se tedy pletla, odstěhovala jsem se hned, jak to šlo. Řekla jsem si, že radši budu žít sama, než na vsi, kde na mě všichni hází špínu.

Ludmila (61), Opava