Už pár let jsem žila sama. Dřív jsem vše doma zvládala levou zadní, i drobné opravy, ale s věkem mi šlo vše čím dál hůř. Potřebovala jsem pomoc.

Hodinový manžel, práce všeho druhu! Tento plakátek na stromě před naším krámkem mě uhodil do očí. „To by mohlo být řešení,“ řekla jsem si v duchu. Byt se mi totiž v poslední době sypal pod rukama. Já o svoji zručnost, a především sílu přišla a žádný muž nebyl v dohledu.

Nezklamal mě

Hned jsem si na něj vzala číslo a domluvila si s ním schůzku. „Zítra v deset dopoledne ke mně přijde hodinový manžel!“ sdělila jsem vítězoslavně kamarádce, proč jsem v dobu, kdy by mě ráda viděla, zaneprázdněná. Ticho. Žádná reakce.

Takže zopakuji slovo od slova to, co jsem už říkala. „Co?“ vyhrkla, „jako… chlap… na…“ „Na co ty nemyslíš!“ smála jsem se. „Kdepak!

Přijde mi opravit baterii, pověsit obrázek, opravit lištu na kuchyňské lince a podobné prkotiny, co ale už nezvládám,“ vysvětlila jsem jí. Kamarádce termín hodinový manžel nápadně připomínal hodinový hotel, o kterém všichni dobře víme, k čemu slouží. K příjemně strávené hodince.

Chce to vrtačku!

A můj hodinový manžel mi nabídl hodinku, ale pomoci. Která byla ve výsledku ještě příjemnější, protože byl za ní vidět kus práce. Můj hodinový manžel byl velmi milý a po telefonu mě požádal, abych specifikovala, co od něj potřebuji.

„Pověsit jeden obraz, ale asi se bude muset vrtat,“ upozornila jsem ho a on hned dodal, že tedy přinese i sádru a hmoždinky a na lištu ještě tmel a lepidlo.

Trochu se to protáhlo

Dorazil na minutu přesně. Měl na sobě krásně čisté triko s logem Hodinový manžel, čisté byly i kalhoty. Žádné ušmudlané montérky! Všechny náležitosti, které věděl, že bude potřebovat, měl po ruce, nic nehledal. A byl tak hezký!

Zamilovala jsem do něj už ve dveřích. Během hodiny měl vše hotové, ale zdržel se ještě další dvě. Za ty jsem pochopitelně neplatila, i když byly k nezaplacení.

Dali jsme si kávu a moji bábovku a krásně jsme si popovídali. Ještě ten večer mi volal a zval mě druhý den na večeři. Ráda jsem přijala.

Znova žiju

S Gustavem jsme se začali vídat. Jednou mě vzal na večeři on, podruhé jsem já pozvala Gustava ke mně domů. On byl také rozvedený. Manželka mu kdysi utekla i s dítětem do západního Německa a on se od té doby nezamiloval. Bál se dalšího zklamání.

S dcerou se od revoluce pravidelně vídá a jezdívá za ní na pár dní každý měsíc do Stuttgartu, kde žije a kde má už i svoji rodinu. „No jo, jsem už dědeček,“ usmál se a začervenal. „Ale čupr dědeček,“ řekla jsem já a tehdy jsem dostala první pusu.

Bylo to jako nový vítr do plachet. Oba jsem se zamilovali až po uši. Nikdy bych si nepomyslela, že mohu ještě milovat, jako když jsem byla mladá. A možná to byla mnohem silnější láska, než jakou jsem kdy zažila. Možná právě proto, že si jí dokážeme vážit.

Od té doby, co mám po svém boku Gustava, mě zase baví žít. Chvíli trvalo, než jsme se k sobě nastěhovali, přece jen jsme byli díky životním zkušenostem už docela opatrní, ale zatím si nemohu stěžovat!

Tajila jsem ho

Když jsem se přiznala Věře ke své lásce, užasla: „Cože? Ty ses s ním dala dohromady?“ Koukala na mě s otevřenou pusou, když jsem jí sdělila, že už si za práce řemeslníka nemusím platit, protože jednoho mám doma.

Vlastně jsem se jí svěřila, až když byla ruka v rukávě. Nechtěla jsem, aby mi někdo do mé lásky mluvil, případně mi můj riskantní krok rozmlouval. Samozřejmě není snadné sžívat se s někým po letech samoty. Ale pocit štěstí a sounáležitosti za to stojí.

Navíc můj Gusta je zlatý chlap. Pracovitý, milý, pozorný a věřím, že mě opravdu miluje. To musela uznat i Věra, když nás spolu viděla.

Žárlivost si zakazuji

Od té chvíle věřím tomu, že náhody existují, a potkat budoucího partnera lze kdekoli a kdykoliv. Jediné, co mi trochu vrtá v hlavě, je malá žárlivost: „Co když stejně jako já na něj zapůsobí při těch jeho hodinovkách jiná osamělá žena?“ Pak se vždycky okřiknu.

Kdyby chtěl, mohl si někoho najít dávno a nečekat až na starou bábu. Musím věřit, že jsme si byli souzněni. A tomu věřím moc ráda.

Kateřina D. (63), Klatovy