Byli jsme taková typická česká rodinka – „vepřo knedlo zelo“. V padesáti jsem potkala muže, který mě inspiroval. Vypadám teď nejlíp v životě.
Prarodiče měli dům na vesnici a v něm se to domácím zvířectvem jen hemžilo. Každý rok byla zabijačka. Když jsme se se sestrou vdaly, pokračovaly jsme v rodinné tradici. Babička mi kladla na srdce, že jedině tak si chlapa udržím, když mu budu dobře vařit!
Jenže v mém mládí tomu bylo už jinak. Jezdila jsem do města za prací, a tam si našla Otu. Byl to hubený inženýr, a více než jídlo ho bavily ženské. „To jsi upekla výborně,“ chválila mě máma a nemohla pochopit, proč Ota vzal roha a nechal mě s dětmi samotnou.
Se svou nadváhou jsem mu nedokázala splnit jeho vášnivé sny o ideální milence. Smutek a samotu jsem zajídala skvělou českou kuchyní. „Musíš si pořádně obalit nervy,“ radila mi maminka.
Osud zavelel
Blížila se mi padesátka, když jsem potkala na nádraží Marka. Byl to od pohledu sportovec, táhl z vlaku kolo a chystal se na něj nasednout, když mě uviděl. Vlekla jsem čtyři tašky nákupu.
Byl to gentleman, ty tašky nasadil na řídítka a došel se mnou až před můj dům. Jak jsme se bavili, vypadlo z něho, že mu bude sedmdesát. Čelist mi z toho spadla. vypadal mladší než já.
Najednou mi bylo tak moc líto, že jsem tlustá a k ničemu. Ten večer jsem si řekla Dost! Bude ze mě jiný člověk!
Potkám ho?
Udělala jsem zeleninový salát a statečně ho jedla. A začala cvičit. Neposlouchala jsem mámu ani tátu, ani ségru, že z toho umřu, a šla si za svým. Za měsíc jsem měla osm kilo dole.
Koupila jsem si permanentku na plavání do bazénu a nechala si vypracovat jídelníček od odborníka. Je tomu už několik let, a já mám dnes o třicet sedm kilo méně, než jsem měla v době, když jsem potkala Marka. Cítím se tak skvěle, jak nikdy v životě.
Marka jsem sice už nikdy v znovu neviděla, je to ale on, komu vděčím za své životní rozhodnutí!
Irena (56), Liberec
