Zatímco já chodila do zaměstnání, soused trávil u nás téměř každé dopoledne. Hrál karty s mým mužem. A bylo to o peníze! To se mi nelíbilo.
Vždycky jsem ho ráda viděla, byla jsem spokojená, že můj Toník má nějakou zábavu, protože jinak se hrozně nudil, jak sám říkával svému pochrupování před televizní obrazovkou.
Prostě si ho vyhlédl
Byl to takový jeho neměnný rituál. Snídaně, sprcha a trádá, k televizi. Zde to zalomil a probudil ho až hlad. Oběd měl přichystaný v lednici. Vařila jsem do krabiček, aby to měl úplně bez práce. Potom se skamarádil se sousedem bydlícím o pár pater níž.
Považovala jsem to tehdy za náhodu, ale zpětně se domnívám, že on si na něho počíhal. Jako lovec na snadnou oběť! Nic zlého mě zprvu nenapadlo, ani když ti dva začali hrát karty o peníze. Vždyť těch pár drobných za tu zábavu stálo.
Hlavně že už manžel pořád jen nespal. Jako by se Toník probudil ze snu a začal znovu žít.
Musela jsem zakročit
Potom jsem zjistila, že ti dva nehrají o drobné, ale o stovky, a později dokonce o tisíce. Ztropila jsem scénu. Vždyť můj manžel utratil za poslední měsíc celý důchod! A to neměl malý. Vyčetla jsem mu to, ale on nechtěl ani slyšet.
Prý je jeho věc, za co utrácí. Já ale platila ze svého úplně všechno! Z manžela se stal karbaník. Propadl svojí vášni zcela a bezvýhradně. Nezbylo mi než zakročit. Nalíčit na souseda past.
Manžel šel nakupovat
Ten den jsem zůstala doma a manžela jsem poslala na nákup. Jen pár položek, aby se mi neztratil mezi regály. Soused byl překvapený, že místo manžela ho vítám já. Schválně jsem karty motala, abych si musela nechat od souseda radit.
Obdivné pohledy, rozepnuté knoflíčky u halenky a dvě sklenice vína po ránu udělaly svoje. Jen co zachrastily klíče v zámku a já uslyšela manželovo funění, jak si zouval boty, nastala moje chvíle. Roztrhla jsem si zbývajících pár knoflíčků a začala křičet.
„Ale to nesmíte! Co si to dovolujete! Pomoc!“ Toník vtrhl do obýváku a to, co uviděl, ho nepotěšilo. Já rozcuchaná a rudá, soused zmatený a roztřesený.
Na karty už nemyslí
Bylo to dokonalé divadelní představení. Až mi skoro začalo být toho karbaníka líto. Manžel, nyní už svého bývalého kamaráda, málem zmlátil. Popadl ho za límec a vyhodil z bytu. „Toníku, ještě že jsi mě zachránil.
Jinak nevím, zda bych se tomu chlípníkovi ubránila! To by chtělo nějakou oslavu, co říkáš?“ Manžel byl na sebe pyšný, a dokonce i na mě pohlížel jinýma očima. Jako že má doma kočku, o kterou ještě stojí ostatní chlapi! A na karty už vůbec nemyslí.
Anna T. (64), Ostrava
