Po studiu jsem si v létě přivydělávala jako táborová vedoucí. Na jednu noční procházku do konce života nezapomenu.
Jako malá holka jsem moc ráda jezdila na tábory a docela mi to pak chybělo. Díky tomu, že jsem měla po studiu pedagogiky v létě volno, rozhodla jsem se, že budu dělat vedoucí. Užiji si spoustu zábavy a ještě si i přivydělám.
Táborová vedoucí
Několik let jsem jezdila i s kamarádkami. Z tehdejší party jsem už pak zbyla jenom já. Jakmile se holky začaly vdávat a přivedly na svět děti, v létě už neměly tolik času, aby mohly dělat táborové vedoucí. Já ale jezdila pořád a v průběhu léta vždy stihla alespoň dva turnusy.
Změna rolí
Bavilo mě vymýšlet různé aktivity a sledovat, jak se děti do nich hrnou. Vždycky jsem se speciálně těšila na noční bojovku. Kdysi jsem bývala pořádně vyděšená, často jsem držela za ruku některou z vedoucích, protože jinak bych se do lesa v noci nevydala.
Teď jsem byla v té druhé roli a měla pochopení pro děti, které se bojí. Nyní jsem držela za ruku já je.
Cesta kolem hřbitova
S vedoucími jsme tehdy připravili noční bojovku, kterou jsme nazvali „Jen pro odvážné“. Část trasy vedla kolem židovského hřbitova. Nikdo se o něj nestaral, byl celý zarostlý a některé náhrobky už v průběhu let popadaly. A tak jsme po setmění vyrazili.
Měla jsem skupinu pěti dětí. Domluvili jsme se, že se pravidelně budou hlásit čísly, abychom věděli, že jsme všichni. Když jsme se blížili ke hřbitovu, děti ztichly a začaly našlapovat opatrně.
Pobavilo mě to a byla jsem ráda, že v tom šeru není vidět, že mám na tváři úsměv. Na chvíli jsem zastavila a naznačila jim, aby byly zticha, že něco slyším. Tohle děláme se svými skupinkami všichni.
Vytvoří to dramatický efekt a děti si pak ještě dlouho vyprávějí o tom, že na hřbitově něco slyšely. Mají díky tomu vzpomínky na celý život.
O jedno dítě navíc!
Asi padesát metrů od hřbitova jsem dětem pošeptala, abychom se spočítali. Ozvalo se všech pět a já ještě pro jistotu sečetla ty malé siluety ve tmě. Jenže místo pěti jich bylo šest!
Sečetla jsem je ještě jednou, ale nic se nezměnilo. V tu ránu mi naskočila husí kůže! Jak je možné, že je s námi někdo navíc?
Viděla jsem přízrak?
Zamrkala jsem a zjistila, že vedle mě stojí dítě, které jsem neznala. Bylo podivně bledé a jako kdyby světélkovalo. Vytřeštila jsem oči. Nenapadlo mě nic lepšího než říct dětem, aby se chytly za ruce a že budeme utíkat. Proběhly kolem toho dítěte.
Zůstalo stát, vůbec se nehýbalo. Když jsem se ohlížela, pořád tam bylo a lehce světélkovalo. Po návratu do tábora jsem nikomu neřekla, co jsem viděla. Zdálo se, že děti si ničeho nevšimly. Jen si vzrušeně vykládaly, že šly kolem hřbitova. A já si zašla na ubytovnu vedoucích a nalila si pořádného panáka.
Věra J. (56), Praha
