Nevím, proč jsem si toho světélkujícího kostlivce koupil. Pověsil jsem si ho na zpětné zrcátko přes odpor svých dětí. Vzápětí jsme havarovali.

Kostlivce z hmoty, která když se nasvítí, nazelenale světélkuje, jsem pořídil na benzince. Bude dobrý jako tretka, zavěšená na zpětném zrcátku, říkal jsem si. Jeli jsme na návštěvu k mé tchyni přes polovinu republiky.

Už chudák nemohla na nohy, a tak jsme „obětovali“ víkend a vyrazili za ní. „Tati, tohle raději sundej!“ prosila Anička, zatímco manželka s druhou dcerou Lenkou se tvářily znechuceně. Cítil jsem, že koupí svítícího kostlivce jsem u své rodiny klesl.

Vyhozené peníze

„Poslechni svoji dceru a sundej toho kostlivce!“ zavrčela manželka. „Proč bych ho měl sundat,“ bránil jsem se, „vždyť je to jen obyčejná tretka!“ „Vyhozené peníze!“ utrousila ještě moje žena znechuceně.

Pokračovali jsme v cestě na Moravu, když se nebe najednou zatáhlo a ve vzduchu byl cítit déšť. Ten se spustil pár minut poté, co jsme zastavili na odpočívadle. Zde jsme z dálnice sjížděli na obyčejnou silnici, v mnohém připomínající tankodrom.

Člověk se vyhnul jedné díře a do druhé zapadl. Rozpršelo se tak, že stěrače auta nestíhaly. Zastavil jsem a počítal s tím, že chvilku počkám až se prudký liják přežene.

Něco se stane

„Tati, můžeme se v autě zabít!“ opakovala Anička jako kolovrátek. Nevěděl jsem už, jak mám na tento nátlak reagovat. „Zlato, když budeš tatínka často rušit, tak se to může stát!“ odpověděla manželka a suše dodala:

„jeden kostlivec bohatě stačí!“ Anička zděšeně vyjekla: „Tati sundej ho, prosím. Já mám strach, cítím, že se něco stane!“ Zhluboka jsem si povzdychl, šlápl na plyn a vydal se dál na cestu. „Tati, ono se za chvíli něco strašného stane!“ rozplakala se Anička.

Neměl jsem chuť jim v takovém nesmyslu ustoupit. Manželka byla ale na straně dětí, jako vždy. „Tak tu blbost už konečně sundej, ať se můžeš soustředit na cestu!“ Ještě se ve mně pral vzdor, až jsem nakonec povolil.

„No tak dobře, abyste se z toho nezbláznily!“ zvolal jsem a hmátl po kostlivcovi. Ve stejném okamžiku se před naším autem v hustém dešti a přítmí vyřítila světla. Ozval se výstražný klakson, Na poslední chvíli jsem strhl auto na stranu a šlápl na brzdu.

Auto reagovalo smykem, otočilo se kolem osy a přední část zůstala chvíli viset nad příkopem, kterým protékal potok.

První a poslední

Pak se auto převážilo a sjelo do vody, kde se definitivně zastavilo. Tirák, který jsme minuli o fous, ještě vyslal pár zvukových děl, která mě měla dočista probrat. Chvíli jsme seděli a nikdo nic neříkal. Anička se rozplakala.

Kostlivce, ležícího pode mnou, jsem vzal, otevřel jsem dveře a vyhodil ho kamsi do potoka. To byla jediná, první a poslední tretka, kterou jsem do svého auta kdy koupil.

Petr (57), Pardubice