Tentokráte jsme si chtěly natrhat léčivé bylinky samy. Najednou jsme ale uslyšely v lese tichý zpěv. Nad pasekou se vznášela mlžná zjevení.

Bylo to před mnoha lety. Tehdy jsme se vypravily s dcerou a vnučkou na chalupu, protože svatojánská noc vycházela na víkend, a navíc byl přesně v ten den úplněk.

Kdy se tohle poštěstí? Aby úplněk vyšel přesně na tuto magickou noc, kdy se dějí zázraky? Chtěly jsme si natrhat sedmero bejlí, jak se o této magické noci má, a udělat naší malé Jitušce dobrodružnou výpravu.

Světlušky

Vždycky totiž poslouchala s velkým zájmem moje vyprávění o pověstech a zajímaly ji lidové tradice. Tak jsme jí chtěly jeden takový kouzelný zvyk předvést.

Byl krásný teplý večer, libovaly jsme si na zahradě u ohýnku a pozorovaly světlušky, jak se začínají kolem nás objevovat. Bylo jich víc a víc. „Chceš vidět, Jituško, jak taková světluška ve skutečnosti vypadá?“ zeptala jsem se vnučky. A ta hned souhlasila.

Bohužel. Vzápětí jsem litovala toho nápadu. Jekot Jitky, když viděla to ošklivé zvířátko, byl slyšet po celé vesnici. Půl hodinku před půlnocí jsme vyrazily do lesa.

Do bažin

Mířily jsme na mýtinu, kde rostlo mnoho bylinek – od třezalky až po přesličku. Noční les je strašidelný, tak se nás vnučka držela jako klíště. A do toho se najednou ozval ten zvuk. Bylo to zvláštní, tiché, vysoké kvílení vzdáleně připomínající zpěv.

Marně jsme se rozhlížely kolem. Vnučka to spatřila jako první. V jasu měsíce se nad paloukem vznášela mlžná zjevení. Průsvitná, jako by byla z pavučiny. Poletovaly v kruhu, a vydávaly ten zvláštní vysoký a táhlý zvuk, který se podobal zpěvu.

„Babičko, to jsou víly?“ zeptala se mě Jituška. Nebyla jsem schopná odpovědět. Snad jsme ani nedýchaly. Trvalo to minutu, dvě, a pak ten roj nabral směr k bažinám, co tam poblíž jsou. Tam jsme si za nimi rozhodně jít netroufly!

Vlasta (70), Humpolec