Dětství jsem strávila u prarodičů. Když děda ležel v nemocnici v kómatu, zažila jsem něco, co si nedokážu rozumově vysvětlit.

S dědečkem Václavem jsme měli opravdu nádherný vztah. Byl spíš jako můj táta, kterého jsem nikdy nepoznala. Odmala jsme s bratrem a mamkou žili u prarodičů. Strávila jsem tam krásné dětství.

Milovaný dědeček

K bytovce, kde jsme žili, patřila rozlehlá zahrádka. Děda na ní s oblibou sedával se psem Cyrilem, prostě to tam miloval. Pil svoje oblíbené pivečko, kávičku, rád si dal cigaretku.

Když jsme dospěli a chodili k babičce a dědovi jen na návštěvu, čekával děda na chodbě a kouřil. Vždy zacinkal klíči a pak nám je hodil dolů.

Odvezla ho záchranka

Jednoho dne, je tomu už více než deset let, se ovšem dědův zdravotní stav zhoršil natolik, že ho musela odvézt záchranka a v nemocnici pak bojoval o život. Poté nám babička v sobotu volala, že děda je v kritickém stavu v nemocnici. Ležel v kómatu. Neváhali jsme ani minutu a jeli za babičkou.

Smutné zprávy

Vše jsme si vyslechli. Měla jsem pocit, že se mi zhroutil svět. Říkala jsem si, že to děda zvládne. Babička mě poprosila, abych došla se psem ven na zahradu. Vzala jsem si klíče, dědovy pantofle a vyrazili jsme.

Zapálila jsem si cigaretu, tak jako to dělal děda, a klíče jsem držela pevně v ruce. Všude kolem vládlo hrobové ticho. Říkala jsem si, že je to nějaké divné. Cyril vždycky venku lítal a štěkal. Jenže tentokrát ne. Seděl mi u nohou, ani nedutal.

Důvěrně známý zvuk

Pak jsem najednou z chodby zaslechla známý zvuk. Někdo tam cinkal klíči. Jenže to nemohl být jen tak někdo. Ten zvuk jsem důvěrně znala. Byl to zvuk klíčů mého milovaného dědečka. Já přitom ale jeho klíče pevně držela v dlani.

Přišel se rozloučit

Nerozuměla jsem tomu. Ztuhla jsem, pes přišel ke mně. Sedl si a vrtěl ocasem, jako kdyby vítal dědu. Stála jsem tam asi pět minut a jen poslouchala to nádherné zvonění. V tu chvíli ve mně vypukl ohňostroj emocí. Strach, smutek, radost.

Bála jsem se jít do chodby. To cinkání neustávalo. Stála jsem tam dalších asi pět minut, než jsem se odhodlala vstoupit. Cinkání klíčů ustalo. Já v tu chvíli pochopila, že se děda přišel rozloučit.

Krásné vzpomínky

Bylo to poslední cinkání jeho klíčů, které jsem v životě slyšela. V pondělí brzy ráno dědeček zemřel. Mrzí mě, že jsem nedostala odvahu a nepodívala se do chodby hned. Teď bych dala cokoliv za to, spatřit ho ještě jednou, jak cinká klíči a usmívá se na mě. Doufám, že to ještě zažiji, třeba alespoň ve snech.

Olina H. (51), Litoměřice