Po smrti maminky se začaly v jejím bytě dít zvláštní věci. Mně se dařilo skvěle, zato Franta prožíval peklo. Nesměl se na mě ani křivě podívat.
Od chvíle, co jsme se s mým mužem Frantou přestěhovali po smrti maminky do jejího bytu, dějí se nám podivné věci. První záhada, která se mi stala, přišla asi dva týdny po nastěhování. Odehrálo se to v noci, úplněk nebyl, spíše novoluní.
Manžel Franta měl noční a já spala v ložnici. Dveře do kuchyně jsem nechala otevřené. Najednou jsem se probudila, do nosu mě štípal silný odér česneku. Že by Franta přišel domů z práce a dělal si teď v noci topinky?
Tiché ťukání na kuchyňské lince mě o tom přesvědčilo. Proč si ale nerozsvítí? Nechce mě snad budit? Rozsvítila jsem lampičku a křikla: „Franto, rozsviť si, už jsi mě stejně vzbudil!“ Šramot v kuchyni ustal, světlo se ale nerozsvítilo.
Kdo to byl?
Chtě nechtě jsem vstala a vyrazila do kuchyně. A tam nikdo! Prohledala jsem celý byt, vyšla dokonce na chodbu. Celý dům spal a po Frantovi nebylo ani vidu, ani slechu. Že by zloději? To by ale náš pes Astor vystartoval!
On si však spokojeně ležel na své dečce vedle mé postele. Byla to záhada. Manžel celou noc pracoval, on to být nemohl. Svěřila jsem se své švagrové, ta měla hned jasno. Tvrdila, že to byla určitě moje mrtvá maminka.
„Ta přece topinky s česnekem milovala,“ dodala k tomu. Vzala jsem její bláznivou teorii s humorem, jen o několik dní později mi však do smíchu už zase nebylo. Opět se uprostřed noci stala nějaká nevysvětlitelná věc, která mi nedala spát.
Schytal to manžel
A pak to začalo pravidelně. Jakmile jsme se s Frantou kvůli něčemu pohádali, začaly se dít divné věci. Nejprve náš pes zavyl a zalezl pod stůl. To by nebylo nic divného, když jeden z nás zvýší hlas, tak to dělá běžně.
Jenže tentokráte se díval ke dveřím od kuchyně. A pak to vždycky začalo. Tu ujela manželovi židle, když si chtěl sednout, tu se převrhla jeho oblíbená sklenička s pivem, do toho občas spadl kalendář nebo obrázek.
Už jsem začínala věřit teorii mé švagrové, a sice že za všemi těmi podivnostmi stojí moje maminka. „Franto, už se se mnou nikdy nehádej,“ mávala jsem varovně prstem vždycky, když začal.
„Maminka to vidí, a zase ti něco udělá!“ Vrchol všeho ovšem bylo, že se s ním jednou převrátily štafle, zlomil si ruku a ještě mu na hlavu popadala polovina knihovny. Bylo mi ho tak líto, že jsem přemýšlela, jak to udělat, aby ho moje matka vzala na milost.
Dokonce jsem navštívila pana faráře, aby za maminku sloužil mši a vykropil byt svěcenou vodou. Nic z toho nepomohlo. Až muže na spásnou myšlenku přivedl prodavač z večerky v naší ulici, pochází z východní Asie.
Konečně nastal klid
„My dáváme duchům na talířek to, co měli za života rádi,“ řekl manželovi. Franta se rozběhl do blízké vinotéky, kam moje matka ráda chodila. Koupil víno, které milovala a nalil ho doma do její sklenky.
Víno sice na jídelním stole větralo celý týden, ale v bytě konečně nastal klid. Divným nehodám byl konec. Tak s oblibou říkám, že si můj muž usmířil tchyni dobrým červeným vínem.
Irena (71), Znojmo
