Mohou někteří lidé skutečně vidět do naší budoucnosti? Roky jsem vůči věštbám byla skeptická. Pak se ale stalo něco, co můj názor změnilo.

řed lety mě kamarádka Mirka přemluvila, abychom společně zašly k jedné věštkyni. Moc jsem těmto věcem nevěřila a původně jsem jít nechtěla, ale Mirka mě přemluvila.

A tak jsem si nechala svoji budoucnost také vyložit. Ovšem tomu, co jsem vyslechla z úst věštkyně, jsem nevěřila. Nedávalo to totiž vůbec smysl.

Uběhlo několik let

Já jsem své proroctví považovala za výmysl, ovšem kamarádce se její věštba splnila. Pak ale uběhlo několik let a ukázalo se, že i moje věštba byla přece jenom pravdivá, a tak jsem se té staré ženě alespoň dodatečně v duchu omluvila.

Narazily jsme na stařenku

S kamarádkou Mirkou jsme v mládí hodně cestovaly a jedno léto jsme si společně udělaly výlet na Slovensko. Tam nás cesta zavedla i do romské osady.

Nejprve jsme se jí chtěly vyhnout, protože jsme měly z těchto míst obavy, ale nakonec jsme si dodaly odvahy a prošly jsme jí. Na kraji této osady stála shrbená stará žena. Zeptala se nás, jestli si nechceme nechat věštit z ruky.

Za věštbu nic nechtěla

Domnívaly jsme se, že z nás chce jen vytáhnout nějaké peníze. Žena nás však ujistila, že za věštbu nic nechce, a tak Mirka hned souhlasila. A mě nakonec také přemluvila. Vzápětí jsme si obě vyslechly dost odlišné věci.

Spory se sestrou

Mirka se dozvěděla, že se brzy vdá a do roka bude mít syna. Znělo to dost podivně, protože kamarádka zrovna s nikým nechodila. Já jsem se dozvěděla také pár osobních informací. Nejvíce z nich mě zaujala ta, že se prý až ve stáří smířím se svojí sestrou.

Předpovědím jsme nevěřily

Skutečně jsem měla sestru Kamilu, která byla o pět let starší. A pravdou bylo i to, že jsme spolu moc dobře nevycházely, ale nějaké velké rozbroje mezi námi také nepanovaly.

Ženě jsme poděkovaly, rozloučily jsme se a cestou na vlak jsme slova staré cikánky s kamarádkou probíraly.

Shodly jsme se na tom, že ta věštkyně byla sice přesvědčivá a cítily jsme z ní něco tajemného, ale že si stejně asi jen vymýšlela, a tak jsme těm věštbám nepřikládaly žádnou důležitost.

Tragická smrt

V následujících týdnech se ovšem staly věci, které něco z toho potvrdily a něco vyvrátily. Mirka začala chodit s mužem, do něhož se zamilovala na první pohled. Vypadalo to, že naplnění oné věštby skutečně časově vyjde. U mě to ale probíhalo naopak a tragicky. Kamila se stala obětí autonehody a v nemocnici po několika dnech zemřela.

Žena se musela mýlit

Až teprve po pohřbu jsem si plně uvědomila, jak se věštba té staré ženy mýlila. Skutečnost, že Mirce věštba skutečně vyšla a ona se do roka provdala a měla syna, jsem nepovažovala za důkaz.

Vždyť přece předpovědět něco takového dvacetileté dívce není nijak složité, pravděpodobnost je tu vždy vysoká, nebo alespoň tenkrát byla.

Našla jsem životní lásku

Ani já jsem za Mirkou nezůstala dlouho pozadu. Dva roky poté, co se ona provdala, jsem si rovněž našla svoji životní lásku a s mužem, na kterého jsem se mohla vždy spolehnout, jsem pak strávila ty nejkrásnější roky života.

Jen díky němu jsem se dokázala přenést přes smrt mojí matky. Když potom umíral můj otec, dočkala jsem se velkého překvapení, dalo by se říct až šoku. Na smrtelné posteli se mi otec svěřil, že měl v mládí nemanželskou dceru, kterou před námi celý život tajil.

Šokující zjištění

Šokovalo mě to a byla jsem ráda, že se o tom nedozvěděla máma. Otec chtěl, abych mu odpustila, že mi o tom nikdy neřekl, a abych se s Evou, jak se moje léta utajovaná sestra jmenovala, pokusila spojit. Nechal mi na ni kontaktní e-mail.

Našly jsme k sobě cestu

Eva bydlela na druhém konci republiky. Já jsem se dlouho odhodlávala k tomu, abych se jí ozvala. Zvědavost a slib, který jsem otci dala, nakonec zvítězily. Napsala jsem jí e-mail a ještě téhož dne jsem dostala od Evy odpověď.

Domluvily jsme se, že za ní přijedu, jakmile mi to čas dovolí. Za dva týdny jsem skutečně vyrazila do Sokolova, kde moje nevlastní sestra žila. První společné chvíle byly trochu rozpačité, pak jsme se ale rozpovídaly a zjistily jsme, že si dobře rozumíme.

Proroctví skutečně nelhalo

Až nyní jsem si opět vzpomněla na tu věštbu romské ženy z mládí. Došlo mi, že jsem jí tehdy křivdila a že skutečně viděla do budoucnosti. Já jsem se o tom ale tenkrát nemohla přesvědčit.

Dnes už ale díky svému příběhu vím, že mezi námi jsou skutečně lidé, kteří vědí, co se stane. A pokud jim někdy nevěříme, je to jen proto, že nemáme na rozdíl od nich dostatek informací. Čas ale vždy nakonec ukáže, kde je pravda.

Zuzana S. (60), Hodonín