Každý další den, který prožiji, beru jako vítězství. Zjistila jsem totiž, že slyším tajemné kroky, které dohnaly moji tetu Jindřišku k zoufalému činu.
O tetě Jindřišce se v naší rodině moc nemluvilo. Byla jsem příliš malá na to, abych nějak řešila, proč ji najednou nevídám. Rodiče mi prostě řekli, že emigrovala do Ameriky. Až v dospělosti jsem zjistila, že si sáhla na život.
Jindřišku vlastně znám jenom z fotografií. Když se koukám do rodinného archivu, vidím svěží ženu s velkýma očima, která nosila dva dlouhé copy.
Tajemství
Vždycky se hezky oblékala a na těch fotografiích z konce osmdesátých let vypadala nezvykle šik. Když jsem už byla starší, došlo mi, že teta asi nebude v Americe, protože by se nám ozvala. Máma mi vždycky říkala, že Jindřiška má spoustu práce.
Prosadit se za oceánem určitě není jednoduché. Ale byla jsem v pubertě a mít někoho v Americe, tak to byla velká věc. Chtěla jsem tam jít za tetou a udělat velkou kariéru. Často jsem se hádala s rodiči a chtěla po nich, aby mi dali číslo na tetu. Dokonce jsem měla sbalené věci a byla připravená jít za ní.
Pověděla mi pravdu
Bylo mi čtrnáct a dnes už vím, že jsem se chovala hloupě. A navíc jsem otevírala starou ránu, což pro rodiče muselo být ještě horší. Ale nic z toho jsem tehdy netušila. Pak si mě jednou máma vzala stranou.
Vypadala ustaraně a měla jsem pocit, že předtím brečela. „Evo, měli jsme dobrý důvod, proč jsme ti řekli, že Jindřiška emigrovala. Ona se totiž oběsila,“ řekla máma a rozbrečela se. Mlčky jsem na ni koukala. „Já to nechápu. Proč to udělala?“ zajímalo mě.
„Víš, ona prý slyšela kroky, ale nikoho neviděla. Mysleli jsme si, že si jen vymýšlí. Ale asi to neměla v hlavě v pořádku,“ dodala smutně máma. Pamatuji si, jak mi to vzalo vítr z plachet.
Tak moc jsem si přála jít za tetou do Ameriky, malovala jsem si, co tam na mě čeká a jak to bude skvělé. Tohle byla velká rána.
Slyším kroky
Uběhlo přes třicet let a já na Jindřišku myslím každý den. Důvodem je, že jsem v posledních týdnech začala slýchat tajemné kroky. Třeba jsem doma sama a zdá se mi, že někdo chodí po bytě. Nebo jedu výtahem a slyším přešlapování. Jenže nikdo tam se mnou není!
Stalo se snad Jindřišce něco podobného? A pokud ano, tak co to vlastně je? A proč zrovna já? Děsím se toho, co mě čeká. Nechci skončit jako moje teta. Mám manžela a rodinu, nemůžu je tu nechat samotné. Nevím ale, jak celou věc řešit.
Nenápadně jsem to nadhodila lékařce a ta mi řekla, že jsem možná přepracovaná. Nabídla mi nějaké prášky na uklidnění. Nevím, jestli je to zrovna řešení.
Co bude dál?
Musím zjistit co nejvíc o tom, co se dělo předtím, než si teta sáhla na život. A musím to udělat rychle, protože se bojím, že se blíží můj konec. Za každý den, který prožiji, děkuji svém andělu strážnému. A každý večer pořádně obejmu a políbím své děti a manžela.
Eva C. (52), Plzeň
