S manželem jsem se potkala, když mi bylo třicet a z nevydařeného vztahu jsem už měla dvouletou Anežku. Myslela jsem, že je to konečně ten pravý.

Ondřej byl rozvedený, veselý chlap, který se ničeho nebál a často jsme se spolu smáli. Vůbec mi nepřišlo, že je o dvacet let starší. Když se mě zeptal, jestli si ho chci vzít, byla jsem tou nejšťastnější ženou na světě.

A dalších pár let bylo vážně skvělých. Moji Anežku bral jako svoji, hodně jsme cestovali a vůbec jsme se s Ondrou měli dobře. Byl totiž víc než dobře zabezpečený.

Vadí mu moje práce

Jenže uběhlo dvacet let a já mám vedle sebe mrzutého, protivného a nemocného starého chlapa. Já pracuji v cestovní kanceláři, kde se léta starám o své klienty. Miluji svoji práci, jsem stále mezi lidmi a stále se něco děje.

Rozhodně to není stereotypní nudná práce. Jenže poslední dobou kdykoliv přijdu večer domů a chci Ondřejovi líčit, co bylo v práci, cítím, jak je naštvaný a popuzený.

Nevím, jestli mi závidí práci, nebo ho štve fakt, že jsem mezi lidmi oblíbená a ve své práci vlastně velmi úspěšná, protože jsem spolehlivá a pracovitá.

Štve ho už vše

Když se ho snažím po návratu domů vytáhnout na procházku s našimi dvěma psy, které jsme si vzali z útulku, jen odsekne: „Běž si sama! Já jich mám za celý den dost!“ A nechce jít ale ani na večeři nebo si jen tak někam posedět.

Ne že by mi to vadilo, že jdu sama. Nasadím si sluchátka a užívám si báječný relax s chlupáči. Jenže jemu už vadí vše, dokonce i to, jak prý pořád uklízím. Přitom dřív jsme si na pořádku zakládali oba stejně.

Teď je nevrlý a zpravidla to pro něj je důvod, aby začal zase hádku: „Dojdi si pro prášky na uklidnění. Tohle se nedá vydržet, to tvoje věčné šúrování,“ řekl mi naposledy, a to už se mě dotklo.

Konflikty jsou mezi námi i kvůli takovým „prkotinám“, jako na co se budeme dívat večer v televizi.

Takhle to nevydržím

Tak jsem se rozhodla to řešit. Odstěhovala jsem se ze společné ložnice do bývalého dětského pokoje a pořídila si malou televizi. To ovšem Ondra nemůže vůbec rozdýchat. „Jsi nevděčná mrcha!“ řve na mě každou chvíli.

Najednou mám vedle sebe starého, nerudného a věčně si stěžujícího dědka a najednou se mi zdá, že už to nevydržím. Chci pryč. Na svých procházkách se psy jsem navíc potkala moc zajímavého muže. Je o pět let mladší než já, ale to není žádná překážka.

Moc si spolu rozumíme a už jsme spolu byli i v divadle a na koncertě. Doma jsem řekla, že jdu s kolegyní z práce. Mého muže to totiž stejně ani moc nezajímá, kde jsem.

Chci pryč, ale…

Martin bydlí sám ve velkém bytě. Dokonce mi při posledním setkání, když jsme seděli v příjemné vinárně, nabídl, jestli se k němu nechci nastěhovat. Za tu krátkou dobu jsem mu už stihla popsat celý svůj život, a tak ví, jak moc nerada se domů vracím.

A já teď noc co noc přemýšlím, co mám dělat. Nejraději bych hned vyskočila z postele a utíkala se schoulit do náruče ke své lásce. Jenže mě pak přepadnou výčitky svědomí. Mohu nechat Ondřeje samotného, když opravdu není zdravý?

A mám si kvůli tomu zničit celý zbytek života? Bohužel ve mně převažuje mrcha a já se obávám, že má šance na štěstí bude silnější než morální povinnost postarat se o starého manžela.

Romana T. (58), Hradec Králové