Už dlouho jsem ráno vstávala s pocitem, že můj život za nic nestojí. Život mi ničila švagrová. Dnes vidím, že jsem byla těsně před zhroucením.

Osud mi ale přinesl novou naději. A to v podobě nevěry manžela. Mohlo by se zdát, že jsem blázen, ale právě náš rozvod mi přinese svobodu a já budu moci opustit dům, kde nejsem doma. Moje švagrová mi to celý život připomíná.

Rodiny nám přály

Teď mám zase cíl a důvod žít. Ráno vstávám a těším se na další den. Když jsme se do sebe s Petrem před pětatřiceti lety zamilovali, byla to láska jako trám. Bylo mi tehdy teprve 15 a on byl o dva roky starší.

Znali jsme se z chat, které jsme měli kousek od sebe na břehu Lužnice. Naši rodiče proti naší lásce nic neměli, i oni se dlouhá léta přátelili. Jen Petrova o hodně starší sestra na mě vždy žárlila a neměla mě ráda.

Všichni jsme byli z Prahy, jen my bydleli ve velkém bytě v centru staré Prahy a oni v krásném domě na Hanspaulce, jedné z nejlepších pražských čtvrtí. Petrův tatínek byl neobyčejně šikovný obchodník a také velmi manuálně zručný. Maminka Zdena pracovala v módě.

Sestra Blanka stále jen studovala, ale byla trochu podivínská a spíš samotářská. Moc si mě nevšímala, snad často dělala, že mě ani nevidí. Neřešila jsem to. Bylo mi to nějak jedno. Ani já její společnost nevyhledávala.

Takhle jsem ji neznala

Když jsem oslavila osmnáctiny, zjistila jsem, že jsem těhotná. S Petrem jsme se na miminko moc těšili, a i rodiče se zdáli spokojení a srovnaní s naší rychlou svatbou.

Jen na Blance jsem poprvé viděla pohled, který jsem do té doby neznala a opravdu se mi nelíbil. „A kde budete bydlet?“ procedila skrz zuby. „No přece u nás je celé patro volné! Kam jinam by šli, Blani?“ zahalekal dobromyslně můj budoucí tchán. Jen já se v tu chvíli začala cítit trapně.

Nebyla nadšená

Došlo mi, že Blanka, se kterou jsem do té době ze slušnosti vycházela a ona se mnou, pochopila, že se natrvalo stanu součástí její rodiny, a zdálo se, že je tato informace pro ni naprosto nepřijatelná a o naše soužití nestojí.

Svatba byla krásná a zase všichni vypadali šťastně. Říkala jsem si, že se mi možná jen něco zdálo, že jsem díky hormonům teď přecitlivělá. Po svatbě se konalo velké stěhování a já se nemohla dočkat, jak si naše hnízdečko lásky zařídíme. Rodiče nám pomáhali, jen Blanka někam zmizela.

Samé zákazy a příkazy

Musela se přestěhovat s velkou nevolí dolů k rodičům. Ovšem hned po týdnu k nám naklusala a vybalila na nás údajně domovní pravidla. Kdo se bude o co starat, kdo a kdy bude střídat zahradu.

Po desáté bude v domě hrobové ticho, žádné večírky a grilovačky, jak jsme si naivně mysleli. „Tohle není z hlavy našich,“ kroutil večer Petr hlavou. Ale ani jeden jsme nechtěli jít s Blankou do konfliktu, tak jsme jí vše odkývali.

Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem si byla jistá, že s Blankou soužití snadné nebude. Vzpomněla jsem si, jak mi líčila celou historii domu. Ten před sto lety postavil pradědeček Blanky vlastníma rukama.

Chodil do dvou prací a po večerech ještě dřel na domě. A Blanka jako prvorozená je zřejmě přesvědčená, že dům by jednou měla zdědit ona.

Miminko vše rozsvítilo

Když se nám narodil náš první prcek, v domě bylo hned veseleji. Rodiče Petra i Petr chodili do práce, Blanka jezdila po studijních pobytech a já byla s malým přes den sama doma, ale rozhodně jsme se nenudili.

Vždy jsem byla zvyklá od rodičů pracovat na chatě na zahradě, tak jsme s malým byli celé dny venku a okopávali, pleli a sekali trávu. „Udělala jsi tu zahradu opravdu krásně,“ chválili mě všichni, a i na Blance byla vidět radost.

Byla jsem šťastná, že se mé pochyby, a snad i ty její, rozplynuly. Takhle jsme si žili několik dalších let.

Vše nám bojkotovala

Švagrová zasvětila život práci, zatímco nám se narodily ještě dvě děti. Po smrti rodičů Petra zůstala Blanka v přízemí a my i nadále obývali první patro. Kámen úrazu nastal, když jsme pro děti chtěli přestavět podkroví.

„Tak s tím nesouhlasím,“ pravila Blanka rezolutně. A my bez jejího souhlasu nemohli nic dělat. „Blani, je to práce

na dva měsíce a zase tu bude klid,“ pokoušel se obměkčit svou sestru Petr. „Řekla jsem ne! Takhle to postavil praděda a také se sem všichni vešli. Holt se musíte uskromnit!“ vyjela už nahlas.

Petr se jí snažil vysvětlit, že přízemí je větší než první patro, a jestli by si tedy s námi nechtěla patra alespoň vyměnit. „Ani náhodou!“ zněla odpověď.

Dělala nám pořád naschvály

Aby toho nebylo málo, začala nám dělat naschvály. I když věděla, že náš prostřední je alergický na zvířecí chlupy, pořídila si napřed dvě kočky a potom i psa.

„Blani, prosím tě, hlídej si je, když vběhnou k nám nahoru, Jenda se může ukýchat, ukašlat a skoro se dusí,“ prosila jsem ji. „Jak je mám asi uhlídat, když nejsem doma?“ opáčila Blanka a dál ji to nezajímalo.

Nakonec jsme syna poslali studovat do internátní školy, kde mu bylo lépe než doma. Ale já jsem se v tom domě už jako doma rozhodně necítila. Začala jsem přemýšlet, že to tu už dlouho nevydržím. Petr, který byl doma čím dál méně, ale mé nářky poslouchat nechtěl. Nakonec za mě vše vyřešil osud.

Budu konečně sama

Důvod, proč můj muž čím dál víc pracoval, byla jiná žena! Když jsem mu přišla na nevěru, jako by ze mě spadly okovy. Vlastně už dlouho mezi námi panovaly spíš chladné vztahy a fungovali jsme už jen jako rodiče.

Láska byla pryč a společné zájmy jsme už dlouho také neměli. Petr s rozvodem souhlasil, v tom problém nebyl. Řešit jsme ovšem museli bydlení. V tom mi nahrál fakt, že Petrova láska je z Moravy, kam se za ní chce odstěhovat. A já v domě s protivnou Blankou také nezůstanu.

Dělíme dům

Petr se tedy vypravil za Blankou, aby probrali možnosti vyrovnání. A ty jsou jasné. Buď Blanka vyplatí Petra a ten se rozdělí se mnou, anebo se dům prodá a peníze se rozdělí mezi nás tři.

I když mám na domě nejmenší podíl, bude mi bohatě stačit na příjemné bydlení. Děti už mají svůj život a domů jezdí jen na návštěvy.

Vypadala, že ji trefí šlak

U jejich rozpravy jsem nebyla, ale až k nám do prvního patra jsem slyšela Blančin nepříčetný řev. „Ty chceš prodat náš rodinný dům?“ Svého budoucího exmanžela jsem neslyšela. A je mi vlastně jedno, jak se domluví.

Ať tak či tak, mě čeká můj vlastní byteček, který si už vyhlížím. Jestli to bude za měsíc nebo za půl roku, to je jedno. Vydržela jsem tuhle mrazivou atmosféru už hodně dlouho a teď se mám konečně na co těšit.

A co bude s jejich hanspaulským domem, je mi úplně jedno! Já jsem to takhle nechtěla a ani nic nezavinila. Nechává mě to už klidnou.

Ema J. (56), Praha