Uprostřed noci nás zburcoval budík. Pak druhý a nakonec začaly zničehonic odbíjet velké hodiny. Naštěstí mě napadlo jít zkontrolovat matku, jestli je v pořádku.
Stalo se to uprostřed noci! Najednou začal zvonit budík. Ten starý, ještě na mechanické natahování. Matka mi jej kdysi dala k narozeninám. „Prokristapána, co se děje?“ vystartovala z lehu do sedu má manželka, která má spánek lehký jako motýlí křídlo.
„Vypni ten pitomý budík, proč jsi ho vůbec natahoval?“ začala mi spílat. Budík jsem zastavil ještě v polospánku, když jsem se ale vzpamatoval, stál jsem na prahu velké záhady − vždyť já jsem budík před spaním rozhodně nenatahoval.
Mimo provoz?
Byl už dlouhou dobu mimo provoz, poté, co nám moje matka pořídila budík elektronický se svítícím červeným displejem. Starý budík jsem si nechal u postele spíše z nostalgie, už dávno neplnil svou funkci. „Říkala jsem ti, že máš ten křáp už dávno vyhodit.
Kdybychom si měli nechat na památku všechny věci, tak bychom tu žili na smeťáku!“ zalamentovala ještě moje žena, než se otočila zády ke mně a znovu se zavrtala do peřin.
Hodiny jako splašené
V patře nad námi spala moje matka. Osmdesátnice, která však byla stále soběstačná a v rámci možností čiperná. V noci ovšem často kašlala, čímž často budila moji manželku. Tentokráte nic! Nahoře bylo ticho! Usnul v příští vteřině.
Najednou začal zvonit budík znovu! Tentokráte ten elektronický. Bylo pár minut po půlnoci. Manželka vyletěla jako střela. „To snad děláš schválně. Ty neumíš natáhnout budík na šestou hodinu ranní?“ vyčítala mi. Vrhl jsem se k budíku, který zběsile zvonil.
„Tohle nechápu! Je nastavený na šestou ranní. Podívej se sama!“ bránil jsem se podrážděně. „Vyhoď ho z okna. Ráno budu v práci úplně nemožná!“ odpověděla žena vztekle a přes hlavu si přehodila polštář. Nahoře bylo stále ticho. Matka nekašlala. Spala.
Znovu jsem padl do postele a usnul, jako když mě do vody hodí. Čas odkrojil pouhých deset minut od půlnoci, kdy začaly najednou v kuchyni odbíjet velké hodiny s kyvadlem. Byl to první dárek, který nám kdysi matka koupila. Manželka běžela do kuchyně jako šílená. Chtěla ty hodiny strhnout ze zdi a praštit s nimi o podlahu.
V poslední chvíli
Tohle už není samo sebou, řekl jsem si. Konečně mě napadlo vyjít nahoru po schodišti do patra, kde spala matka. Když jsem otevřel dveře, ležela na zemi a chroptěla. Marně ke mně vztahovala ruku a něco drmolila. Záchranka přijela za pár minut. „Mrtvice!
Stačilo pár minut a mohla to být její poslední noc!“ řekl lékař. „Je dobře, že máte tak lehký spánek, zachránil jste své matce život!“ „Já ne…to…víte máme v bytě troje hodiny a to ony nás vzbudily!“ odpověděl jsem a cítil, jak mě šimrá po celém těle zimnice!
Petr (57), Pardubice
