Před lety jsem dostala od mámy neobvyklý dárek – malého pejska. Důvodem bylo to, že jsem žila rok bez partnera.

Moje máma bývá občas hodně rázná. Když mi bylo třicet pět let a něco málo přes rok jsem s nikým nechodila, řekla, že bych neměla žít sama. Nesnažila se mi ale nikoho dohodit, jak byste si mohli myslet. Vymyslela jiné řešení – přinesla mi pejska.

Rozchod

Nepatřím mezi lidi, kteří musí být stále ve vztahu. Když jsem se tehdy rozešla se svým přítelem Mirkem, trochu se mi svým způsobem i ulevilo. Poslední měsíce jsme si moc nerozuměli a rozchod byl asi jediným možným řešením. Proběhl v klidu, bez hádek.

Nově nabytou svobodu jsem si užívala. Nemusela jsem stále kontrolovat, jak vypadám, v posteli bylo víc prostoru a mohla jsem vařit jídla bez masa.

Nehledě na to, že jsem si konečně mohla dát další maraton svého oblíbeného seriálu, aniž bych musela poslouchat uštěpačné poznámky. Prostě mi bylo dobře a mužská společnost mi nijak zvlášť nescházela.

Starostlivá maminka

Jenomže zatímco já jsem byla spokojená, moje máma ne. Žádný z našich telefonátů se neobešel bez otázky, jestli už někoho mám. Měla starost, abych nezůstala na ocet. Přesně tato slova použila. Ani nevím, jak uběhl rok, co jsem byla sama.

Nežila jsem jako poustevnice. Vždy jsem chodila do společnosti. Jen se nevyskytl žádný kluk, se kterým bych si chtěla začít.

Dárek

Jak už jsem řekla, moje máma bývá někdy hodně rázná. Po našem posledním telefonátu se pak nečekaně dostavila na neohlášenou návštěvu. Táhla s sebou obří tašku a malého pejska. „Mami, ty máš psa?“ zeptala jsem se překvapeně. Matka však zavrtěla hlavou.

„Ne, zlato, to ty máš psa. Nemůžeš žít sama, to není zdravé,“ pronesla a podala mi vodítko.

Přinesla celou výbavičku

Ani jsem se nezmohla na odpor. Držela jsem vodítko a pejsek mě zvědavě očichával. „Ale já…,“ nedokázala jsem dopovědět. Máma se zatím nahrnula do mého bytu a začala rozkládat věci pro psa.

Přinesla pelíšek, misky na jídlo a vodu, granule, hračky a spoustu dalších věcí. Když tu hromadu vybalila, usmála se na mě. Debata, kterou jsem pak vedla s mámou, byla hodně dlouhá a občas i vyostřená.

Pes klidně čekal ve svém pelíšku, smířený s tím, že se mezi nás raději nebude plést. Výsledkem diskuse bylo, že pes zůstane u mě. Máma ho vzala z útulku a já neměla to srdce vrátit ho zpátky. A tak jsem se začala sžívat s Benem.

Naštěstí byl docela slušně vycvičený, takže doma nedělal svinčík. Pokud potřeboval jít ven, jednoduše mi to naznačil.

Prima parťák

V prvních dnech mě pořádně povodil po okolí, aby si všechno očichal a označkoval. Z Bena se stal během pár dní můj prima parťák. Máma možná neměla tak špatný nápad, když mi ho dala. To jsem ale ještě netušila, co mě následující odpoledne potká.

Pozvání na rande

Byla jsem s Benem v parku, když mě oslovil hezký chlap, kterého jsem tam už viděla běhat. Ben na něj zavrčel, ale on se jen usmál. Pak jsme si povídali, když se mu můj pes nečekaně vrhl na kotník. Odskočil z dosahu psích zubů a zaraženě koukal.

Vzala jsem Bena rychle na vodítko a omluvila se mu. Naštěstí to vzal s humorem, a dokonce mě pozval na rande. Začali jsme se s Luborem vídat skoro denně a Ben si na něj brzy zvykl.

S Luborem jsme spolu dodnes a na Beníka, který tu už s námi není, velice rádi a často vzpomínáme.

Hana P. (50), Tábor