Po smrti nevlastního otce se stalo to nejhorší, co mě mohlo potkat. Dědictví zasáhlo do mého života nelítostně, ten domek jsem musela rychle opustit.

Nevlastního otce jsem měla moc ráda. Maminka si ho vzala, když mi bylo pět let. Vycházela jsem s ním dokonce lépe než s mámou. Spolu pak měli syna Vojtu. Máma Vojtu rozmazlovala a stavěla nás proti sobě. Byla jsem ráda, když jsem vypadla po učňáku z domova.

Máma zemřela poměrně brzy a já děti neměla kvůli zdravotním problémům. Dostala jsem v pětatřiceti invalidní důchod a zůstala sama se svým psem.

Nevlastní táta mi nabídl, že můžu bydlet s ním v jeho domku, co zdědil po rodičích. Budu mu vařit, prát, žehlit a hrát s ním karty, bude nám fajn. A taky bylo!

Půjdu z domu!

I můj pes Astor tam byl šťastný. Měl zahradu. A našli jsme k sobě konečně cestu s bráchou. Říkal mi: „Ségra, za to, že se o tátu staráš, napíšu na tebe po jeho smrti polovinu domu, zasloužíš si to!“ Vždy mě to uklidnilo.

A pak přišel den, kdy můj milovaný nevlastní táta zemřel. Po jeho pohřbu jsme s bratrem neměli vůbec myšlenky na to řešit dědictví. A po třech týdnech se stala strašná věc. Můj mladší bratr Vojta zemřel na infarkt.

Bylo mi jasné, že dědit bude jeho žena Marta a já půjdu brzy z domu! Modlila jsem se, aby se dědictví protahovalo co nejdéle a mezitím se snažila hledat možnosti, kam bych se s invalidním důchodem a psem přestěhovala. Blížila se zima. Skončím na ubytovně a pes v útulku!

Tahanice skončily

Marta už měla na domek kupce. Kdyby ten dům alespoň zdědily její děti! Říkala jsem si. Pepíček s Luckou. Často jsem ty dva hlídala a měli mě rádi. Přišel leden a Marta onemocněla rakovinou.

V hrůze, že by se dědická záležitost s domem zdržela, napsala plnou moc synovi. „Vyhoď ji!“ požehnala mu. Když jsem uviděla Lucku a Pepíka před brankou, sevřelo se mi srdce. Představa, že to budou oni, kdo mě vyžene, byla ještě strašlivější.

Usadili se v kuchyni. Vařila jsem jim kávu a třásly se mi ruce. „Tak jsme se s bráchou dohodli,“ začala Lucka, „že na tebe přepíšeme polovinu baráku! Jak si náš táta přál!“ Hrnky mi málem vypadly z rukou. „A co vaše máma?“ vyhrkla jsem.

„Má smůlu,“ odpověděl Pepík. „Dala mi plnou moc, a my jsme nezapomněli, jak ses o nás v dětství starala!“ Inu, zázraky se dějí! Jen je mi líto, že Marta rozhodnutí svých dětí nikdy nepochopila. Ale já je teď mám o to víc ráda – jako své děti!

Jitka (57), Vysočina