Byla vždy hezčí, chytřejší a schopnější. Slýchala jsem to od dětství a ani v důchodu to nebylo jiné. Nikdo nepochyboval, že já jsem jen její slabý odvar!

Vlastně jsem to brala jako hotový fakt. Moje o tři roky starší sestra prostě byla lepší než já. Věděl to každý, včetně jí i mně. Všichni jsme to brali za hotovou vě. Ani můj manžel nebyl jiný. Nebylo to nic tak hrozného ani markantního.

Jen takové neškodné poznámky. Třeba: „Co tomu říká Radka? Už ses jí zeptala na názor? Schválila ti to?“ Jako bych byla bez mozku a vlastního názoru. Tak to chodívalo a já se s tím i smířila.

Měla jsem jí už dost

Po odchodu do důchodu mi to začalo vadit. Možná jsem si těch větiček víc všímala, možná mi všechno došlo s notným zpožděním. Měla jsem chuť ukázat všem, že nejsem takový looser, jak si o mně myslí. Skutečný boj začal nečekaně.

Nic konkrétního jsem zatím neplánovala, když přišla moje skvělá sestra. Nastrojená, nafrněná, povýšená. „Ty tu máš ale nepořádek, to si neumíš uklidit? Kdo se má na to dívat!“ řekla, aniž by dosedla na židli v kuchyni.

Tady se totiž vždycky uhnízdila, aby mohla komentovat, jak připravuji kávu (špatně), a krájím něco sladkého (špatně). Nikdy mě za nic nepochválila, ani za nic nepoděkovala.

Drobné schválnosti

Otočila jsem se k ní zády a nasypala do její kávy trochu soli. Bylo to málo, ale udělalo mi to radost. Příště jsem jí ochutila minerálku octem a potom zase přepepřila jídlo. Bylo to stále málo.

Radka si potrpěla na hezké a drahé oblečení a bylo na čase jí ho trochu upravit. Do luxusního kabátu jsem nalila trochu oleje, aby byla mastná, až ho doma sundá. Do vlasů jsem jí nenápadně nadrobila bílou sušenku, aby to vypadlo, že má lupy.

A nejlepší nápad mě popadl, když se mi chlubila drahými lodičkami. Ostrá pilka na pečivo dokázala zázraky. Naříznutý podpatek se zlomil už před naším domem.

Manžel změnil názor

Sestra padla jako podťatá rovnou do louže vedle chodníku. Vypadala strašně, ale mně to nebylo dost. Vyběhla jsem ji sebrat a hlasitě poznamenala, že to má z toho pití. Její dobrá pověst vzala za své. To ze mě se stala najednou hrdinka.

I manžel na mě začal koukat jinak. „Musím se ti omluvit, Mirko. Teprve teď jsem prozřel. Už vidím, jaká jsi hodná a starostlivá. Ještě že tě ta Radka má!“ řekl mi a dal pusu. Byla jsem v sedmém nebi! Svědomí mě vůbec netrápilo.

Za ty roky plné ponižování jsem si zasloužila nějakou kompenzaci. Ale nechtěla jsem usnout na vavřínech. Stačilo trochu rumu vylitého do kabelky či pěkná skvrna na sukni. I ona mohla být za nepořádnici. Byla už úplně zničená, až jsem si říkala, že bych měla přestat.

Moc mě baví jí škodit

Nebylo to už potřeba. Sestra mě přestala sekýrovat a ponižovat a začala si ke mně chodit pro rady. Naše role se obrátily. Možná by bylo na čase s ní uzavřít mír a být na ni hodná. Ale neudělám to. Nechci se nechat znovu napálit.

Ne nadarmo se říká, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Určitě by zase vystrčila růžky. Raději nechávám vše, jak je. Mám klid a občas i trochu zábavy. To když jí navrtám podrážky zimních bot, aby jí do nich zatékalo.

Nebo udělám nůžtičkami dírku v jejích nových plavkách. Jo, každý den se mění v zábavu a tak to má být, ne? No, chovala bych se asi jinak, ale léta ponižování mě dost změnila.

Mirka H. (65), Karviná