Byla jsem tajně zamilovaná do pohledného vysokoškoláka Pavla, ale on se ke mně choval jako kus ledu. Vypadalo to, že ho nezajímám.
Bylo velmi romantické narodit se jako kastelánova dcera. Po celé dětství i dospívání jsem si připadala jako princezna. Ale jako všechno, i tohle mělo své slabé stránky.
Táta byl vášnivý divadelník, amatérské divadlo hrával od dětství a nutil tuto zálibu mámě i mně. Máma to brala sportovně, ale se mnou to bylo horší, zejména v pubertě. Necítila jsem se na jevišti dobře.
Táta mi to však dával rozkazem, protože na některé role se mu nedostávalo přijatelných herců. To potom čelil celkem oprávněným posměškům.
Není divu, když tu několik sezon hrál okouzlujícího mladíka Romea postarší pan Skála, který měřil 162 centimetrů, a byl tudíž menší než Julie, což publikum kvitovalo srdečným smíchem.
„Udělal mi z tragédie veselohru,“ ublíženě si brumlal táta po skončení produkce.
Jenomže Skála měl alespoň dobrou paměť, na rozdíl třeba od mladého Kudrny, syna paní pokladní, který sice vypadal obstojně, ale koktal a nebyl si schopen zapamatovat holou větu, natož košatá souvětí, kterými se cituplný shakespearův text hemží.
Chlap jako hora
To jaro propadl táta optimismu a hodlal na nádvoří našeho zámku uvést drama bratří Mrštíků Maryša, ač jsme jej od toho s mámou zrazovaly. Nedal si říct. „Bohoušku, je to psané v nářečí,“ opatrně upozorňovala máma.
„A jestli chceš dát roli Vávry zase Skálovi, tak nevím, nevím. Vávra je podle mě chlap jako hora.“ Otec zářil, bylo zjevné, že si během dlouhé zimy vše důkladně promyslel a nestrpí námitek.
„Vávru dám tomu študákovi z Prahy, co tu v sezoně pravidelně provádí,“ plánoval radostně. „Už jsem mu telefonoval, všechno ví.“ Jako by do mě udeřil hrom. Byla jsem do toho, jak táta říkal, študáka tajně zamilovaná, ale přehlížel mě jako krajinu, nafoukanec.
„A souhlasil?“ vyzvídala máma. „Ještě ne docela,“ tajemně odvětil otec. O roli Maryši, tedy Vávrovy ženy, projevila zájem uklízečka Macháčová, což byla další nepříjemnost.
Otec byl nucen jí koktavě vysvětlit, že ve třiapadesáti nemůže hrát dvacetiletou krasotinku. Macháčová se urazila a několik dní schválně neuklízela toalety, což se pak řešilo na schůzi, protože návštěvníci zámku si stěžovali.
Jediná naděje
Táta vysokoškolského studenta Pavla uplatil samostatným pokojem přímo na zámku, nikoli v krcálku, kde se obvykle tísnili ostatní průvodci. Mladíkovu romantickou duši to patrně naplnilo nadšením, a tak s úlohou zlého mlynáře Vávry stísněně souhlasil.
Moje zlé tušení, že mi otec poručí hrát Maryšu, se změnilo v jistotu, když na mě hulákal: „A kdo ji má asi tak hrát? Nikoho nemám. Syslová z krámu je sice hezká blondýna a dala by si říct, ale má úplně vygumovanou hlavu.
Zlatíčko, jsi moje jediná naděje.“ Poklesla jsem na duchu. Táta neměl pochopitelně ponětí, že student Pavel je moje tajná láska, nafrněná k tomu. A co teď s tím?
Stokrát mi holky radily, ať na něj zapomenu, že místní kluci na mě stojí frontu, jenomže ti mě nezajímali. Byla jsem vykolejená a rozechvělá. Těšila jsem se, že svého Pražáka po nekonečné zimě, kdy byl zámek zavřený, zase uvidím.
Ale že se tak stane na čtené zkoušce naší divadelní hry, to už tak povzbudivé nebylo. „Ahoj,“ řekl mi chladně, když jsme se s ostatními amatérskými herci sešli v rozlehlém rytířském sále u dlouhého stolu.
„Vyndejte si texty,“ velel táta a zářil jako pouliční lampa. Celý ten monstrózní trapas právě začínal.
Brouk v hlavě
Večer u rybníka jsem holkám vyprávěla, že to bylo teda fakt strašný. A že se to nikdy nenaučím, neleze mi to do hlavy a ten nafoukaný fouňa že je chladný jako kus ledu. „Napadlo mě, že má třeba v Praze holku,“ dodala jsem.
Kamarádky mě utěšovaly, ale ta myšlenka se mi zavrtala do hlavy jako brouk. Proč by vlastně nemohl mít v Praze holku? „Kdyby měl v Praze holku, tak je teď s ní, a netajtrlíkuje tady, co myslíš?“ namítla kamarádka Petra.
To mě trošku utěšilo, protože to mělo jistou logiku. „Tak co mám, holky, dělat?“ naříkala jsem. Krčily rameny a lezlo z nich, ať vyčkávám, třeba se během zkoušení divadelní hry prolomí ledy.
„Ale my přece nehrajeme zamilovanou dvojici, na konci ho otrávím kafem,“ lamentovala jsem nad scénářem naší tragédie. Řekly, že to nevadí a že je krásné jaro, všechno kvete a že to by v tom Pražákovi třeba mohlo probudit lásku.
Jako vlčí máky
Na premiéře bylo na prvním nádvoří narváno. Dělalo se mi špatně. Většinou se během tátových premiér leccos pokazilo. Bojím se, že spousta diváků se spíš než na kulturní zážitek těšila na trapasy. Ani tady o ně nebyla nouze.
Prostoduchý a oproti přísnému zákazu i lehce opilý soused Kudrna v roli chasníka Francka zapomněl dokonce i moje křestní jméno a místo Maryšo mě oslovoval Hanýžko, což vyvolalo v publiku salvy smíchu.
Když jsme se prokousali k závěrečnému výstupu, kdy Vávra v podání Pavla o své kávě podotýká, že je ztuchlá, spadla na nás špatně instalovaná střecha selské chalupy a na okamžik nás pohřbila.
Vysoukali jsme se odtud a srdnatě představení dohráli, ač se obecenstvo válelo smíchy a bylo všem už srdečně jedno, co na jevišti říkáme. Těžký je úděl neúspěšných herců. Oba jsme byli rudí jako vlčí máky.
Tak po téhle strašné ostudě, řekla jsem si zkroušeně v duchu, se vyznání lásky sotva dočkám. Však také ztrápený Pavel utekl hned, nepočkal ani na děkovačku, která se odehrávala v žalostných troskách venkovského stavení.
Vyznání lásky
Lidi nás ubezpečovali, že se bavili a že to byla děsná psina, což výmluvně svědčilo o tom, že se nám nepovedlo představení správně interpretovat. Ti nejodvážnější z nás se s večerem přesunuli dolů do hospody, kde jsme ovšem nezapíjeli úspěch, ale pili na žal.
Byla jsem v hluboké depresi. „Takže nejenže mám ostudu jak hrom,“ řekla jsem holkám, „ale ještě ke všemu se potvrdilo, že Pavla ani za mák nezajímám a že si mě i nadále nevšímá. Ten společný trapas nám taky neprospěl.
Holky, mně se už nechce žít,“ skončila jsem ponuře svůj zoufalý monolog. Byl teplý jarní večer, seděly jsme na zahrádce restaurace nedaleko zámku. K tanci a poslechu hrála skupina Tornádo.
Holky šly tancovat a ke mně si přisedl již značně společensky unavený Kudrna, který mi stále říkal Hanýžko, a navíc mi koktavě vyznal lásku. No ty jsi ten pravej, blesklo mi hlavou.
„Hele, běž radši spát, jo?“ doporučila jsem mu a jeho rozzuřilo, že se mu na tak hluboké vyznání lásky dostalo strohé odpovědi.
Hned ji nech!
Ještě jsem přilila do ohně oleje slovy: „Aspoň sis mohl zapamatovat, že se ta postava jmenuje Maryša, dutá hlavo.“ Vypěnil. „Tak já se jí vyznám ze svých citů, a ona mi říká dutá hlavo!“ hulákal a třásl mnou. „Hned ji nech!“ ozvalo se za námi. Stál tam Pavel.
Srdce se mi zastavilo. Podroušený pitomec Kudrna se po něm ohnal pěstí, a to už se rvali jako koně. Tahle krátká bitva neměla vítězů ani poražených, potloukli se oba a já se nestačila divit.
„Poprali se kvůli tobě? Páni to jsou věci! Teď konečně začíná to správný divadlo!“ prohlásila Petra s neskrývaným nadšením.
Kvůli tobě…
Kudrny jsem si vůbec nevšímala, zato Pavlovi jsem namočeným kapesníkem starostlivě otírala zakrvácený obličej. „Děkuju, že ses mě zastal,“ řekla jsem mu a on se na mě v té chvíli podíval tak, že se mi málem podlomila kolena.
„Kvůli tobě bych se popral kdykoli,“ odpověděl a touhle větou odstartovalo to nejkrásnější léto mého života. Vlastně jsem měla Kudrnovi poděkovat, svým způsobem nás dal dohromady. Všechny další roky byly krásné a jsou stále.
Pavel je totiž dodnes mým mužem, vychovali jsme tři báječné děti a užíváme si té nejkrásnější role, role prarodičů.
Romana (64), jižní Čechy
