Malebný rybník poblíž mého domu je skvělým místem pro oddych i načerpání sil. Ale právě tam se mi jednoho dne stala děsivá příhoda.
Krybníku, jenž leží nedaleko našeho domu, chodím opravdu ráda. Pro mě je to naprosto ideální odpočinková oblast. Líbí se mi i cesta k němu, která vede smrkovým lesem. Za vůbec nej-
atraktivnější ovšem považuji tamní lávku, kde se pokaždé na chvíli zastavím. Sednu si, strčím nohy do vody a jen tak přemýšlím o životě.
Odpolední procházka
Na příjemnou procházku k rybníku jsem vyrazila i před několika měsíci. Někdy chodím s kamarádkou Soňou, se kterou si vždycky popovídáme o ženských záležitostech. Ten den jsem tam ale zašla úplně sama. Byl podzimní podvečer a venku panovaly příjemné teploty.
Cestou jsem potkávala docela dost lidí, když jsem ale přišla na lávku, nikdo tam nebyl. Upírala jsem zrak do vody a kochala se krajinou. Uběhly možná dvě nebo tři minuty, když jsem najednou zaslechla jakési kvílení. Vycházelo jakoby z druhé strany rybníka.
Poslouchala jsem a dumala nad tím, co to vlastně je. Úpění bylo postupem času stále intenzivnější a přibližovalo se. Byl to mužský hlas, nic dalšího jsem však nevypátrala.
Okolí bylo klidné
Myslela jsem, jestli se někdo netopí, nikoho jsem ale ve vodě neviděla a hladina rybníka byla klidná. Kvílení asi po pěti minutách utichlo a já se vypravila domů. Ale nedalo mi to, vytáhla jsem telefon a zavolala Soně, abych jí vylíčila, co se mi stalo.
Nechtěla tomu věřit a tvrdila mi, že jsem si hlas vsugerovala nebo že se mi prostě něco zdálo. Doma mi událost neustále šrotovala v hlavě a další den ráno jsem se k rybníku vydala znovu. Šla jsem svižnou chůzí a cítila lehkou nervozitu.
Přišla jsem na lávku a dívala se do vody. Panoval tam absolutní klid. Rozhlížela jsem se na všechny strany, ale žádné zvuky jsem nezaslechla.
Když už jsem to pomalu vzdávala a rozhodla se pro návrat, znovu se to ozvalo – celkem hlasité kvílení, které se ke mně přibližovalo.
Utíkala jsem domů
Bylo to děsivé, otočila jsem se, seběhla z lávky a utíkala domů. Na druhý den jsem k rybníku vyrazila se Soňou a jejím bratrem, strávili jsme tam asi hodinu, žádné zvuky jsme ale neslyšeli. Nechápala jsem to. Vím moc dobře, co jsem slyšela.
U rybníka jsem od té doby byla mnohokrát, žádné úpění jsem však už neslyšela. Musím říct, že ode dne, kdy jsem kvílení slyšela poprvé, moc dobře nespím.
A to i přesto, že mám úžasnou rodinu a s manželem často hlídáme našeho tříletého vnoučka Matyáše, který je můj největší poklad a drží mě psychicky nad vodou, stejně jako manžel, s nímž jsem se o svůj zážitek podělila. Pochopitelně mi nevěřil.
„Máš příliš bujnou fantazii,“ usmíval se na mě a pak mě políbil. Já si ale trvám na svém a doufám, že celé záhadě jednou přijdu na kloub.
Věrka H. (60), Mikulov
