S Denisou jsme se už od začátku nemusely. Bojovaly jsme o pozici královny v pracovním kolektivu. Ta z nás, která bude víc šik, vyhraje!

Než nastoupila do naší firmy, byla jsem nekorunovanou královnou já. Nebyla jsem sice nejmladší, ale zato nejkrásnější, uměla jsem se skvěle líčit, hezky se obléct – hlavně díky tomu, že jsem si mnoho pěkných modelů dovedla sama ušít a šperky si vyrobit.

Tehdy, bylo to před revolucí, toho nebylo v obchodech mnoho na výběr. Když se náhodou objevilo něco šik, bylo to hned pryč, a navíc to pak měl kdekdo.

To se změnilo s revolucí, najednou jsme mohli jezdit kamkoli a kupovat si módu na západ od našich hranic, na kterou ovšem měl málokdo.

A přesně v tu dobu přišla Denisa. Dáma dokonale nalíčená, učesaná i oblečená. Luxusních kabelek měla desítky. Toužila jsem jí srazit hřebínek. Zejména, když jsem si všimla, jak se za ní chlapi ohlížejí.

Tak dřív pálili za mnou, jenže teď jsem kvůli Denise hrála druhé housle. To jsem si nemohla nechat líbit!

Najdu poklad

V noci jsem nemohla spát, jak usilovně jsem přemýšlela. A pak mě to napadlo! Vlastně to byla náhoda. Moje spolužačka, samoživitelka se dvěma dětmi, chodila nakupovat do „hrabárny“, jak tomu říkala.

Nebyl to klasický second hand, ale nějaký sklad, jak jsem pochopila, kde se lidé musejí prohrabávat hromadami věcí, které vyřadili boháči z vyspělých západních zemí.

„Tam se dají najít poklady! I značkové věci! Podívej!“ ukázala mi kamarádka samoživitelka značkovou šálu, kterou pořídila jen za padesát korun. V tu chvíli v mé hlavě uzrál plán! Snila jsem o tom, že v „hrabárně“ najdu poklad.

Bylo to strašné – připadala jsem si jako nějaký sociální případ. Ale vyplatilo se. Opravdu jsem našla několik výstavních kousků, všechny jsem je pečlivě vyčistila a odnesla známé do módního salonu, aby mi o těch značkách něco chytrého řekla.

Od té chvíle jsem byla na koni já. Záhy nato byl vánoční večírek, kde jsem provětrala i večerní róbu. „To jsem si koupila v Paříži!“ dmula jsem se pýchou a říkala to hodně nahlas, aby mě Denisa slyšela.

Na vlastní oči

Tvářila se nenávistně. Tak začal náš souboj o značky. Zatímco ona utrácela své úspory, mě to stálo pakatel. A co se mi omrzelo, střelila jsem se ziskem. Ta hra mě začala bavit.

Ovšem jen do té doby, než jsme se jednou s Denisou potkaly – v „hrabárně“. Když jsem ji tam uviděla, jak se dychtivě přehrabuje v kupě oblečení, nemohla jsem z ní spustit oči. Stála jsem a zírala.

Když zvedla hlavu a naše oči se střetly, nastala dramatická pauza, po které jsme obě vybuchly smíchy. Pak jsme šly na víno a vyprávěly si, co všechno jsme v tom skladu plném oblečení našly. Okolí jsme ale navždy nechaly v tom, že na drahé oblečení prostě máme!

Alice (59), Příbram