Když jsem se narodila, děda vysadil břízku. Byla to moje ochránkyně. Jednoho dne jsem poznala, jak velké spojení mezi námi bylo.

Nejen mezi zvířaty a lidmi existuje zvláštní spojení. Podobnou moc mají také stromy a jiné rostliny. Možná tomu nevěříte, ale já vím, o čem mluvím, protože jsem před lety prožila na vlastní kůži něco neuvěřitelného.

Chránila mě už od dětství

Přitažlivost mezi naší starou břízou za naší zahradou a mnou byla přímo magická. Chodila jsem k ní už od dětství. Kdykoliv jsem šla kolem, musela jsem se toho stromu dotknout.

Vzápětí nato jsem cítila, jak do mého těla proudí vzácná energie, a bylo mi mnohem lépe. Jakoby nade mnou držela ochrannou ruku.

Moje němá kamarádka

V naší rodině byl zvláštní zvyk. Pokaždé, když se narodilo dítě, dědeček vysadil na pole za zahradou břízku. Tam za ty dlouhé roky postupně vznikl nádherný březový

háj. Ráda jsem si v něm hrála, a když jsem měla nějaké trápení nebo jsem se potřebovala někomu svěřit, běžela jsem ke své bříze a tam jsem jí všechno vypovídala. Bylo to taková moje němá kamarádka, u které jsem nalézala vnitřní klid.

Všechno jsem jí říkala

Jako malé dítko jsem si představovala, že každý strom má svou vílu, která v něm bydlí. Ta moje byla mou ochránkyní a kamarádkou. Dokonce jsem ji i pojmenovala – dala jsem jí jméno Amálka. Věděla o mně úplně všechno – jaké mám starosti i co mě trápí.

Jaký kluk se mi ve škole líbí a jak se kvůli neopětované lásce trápím.

Když jsme se po střední škole odstěhovali do města, nemohla jsem už u své břízky vysedávat každý den, ale kdykoliv jsem za babičkou a dědečkem přijela, nikdy jsem nezapomněla svůj strom obejmout.

Náhlý kolaps

Nepatřila jsem mezi lidi, co by snadno onemocněli a trápily je nějaké chřipky a virózy. Dalo by se dokonce říci, že jsem byla odolná a i při velkých epidemiích se mi nemoci vyhýbaly.

Bylo tedy pro mě velkým překvapením, když jsem zničehonic jednoho dne zkolabovala. Byla jsem mladá, v plné síle a sršela jsem energií. Bylo to jako blesk z čistého nebe.

Nemohla jsem dýchat

V průběhu dne, přímo uprostřed práce, jsem se zničehonic sesunula k zemi. Nemohla jsem dýchat, třásla jsem se, a dokonce jsem viděla rozmlženě a hučelo mi v uších. Srdce se mi chvělo a žaludek svírala hrůza a strach.

Pro spolupracovníky to nebyl takový šok jako pro mě. Přijela pro mě sanitka a odvezli mě do nemocnice. Ale ať hledali lékaři sebevíc, moje vyšetření neprokázala jediný problém. Byla jsem prototyp absolutně zdravého jedince.

Lékaři můj kolaps nakonec zhodnotili jako psychický. To se mi ale moc pravděpodobné nezdálo, protože jsem žádný stres ani jinak psychické období neprožívala. Nikdy jsem neměla deprese a při problémech jsem se nehroutila.

Háj byl pokácený

Můj zdravotní problém byl zkrátka záhadou, kterou jsem si myslela, že nikdy nerozluštím. Ale měla jsem se pravdu dozvědět. V tu dobu již moji prarodiče nežili, jejich domek se prodal a já do rodné vísky nějakou dobu nejela. Až za dva roky.

V ohromení a hrůze jsem zůstala stát před domem a polem za ním. Březový háj, který jej před lety zdobil, byl celý pokácený. Nový majitel měl zkrátka jiné představy. Zůstala jsem stát na místě, neschopná jediného slova. Bylo mi z toho smutno.

Pátrání

Šla jsem se projít po okolí a během toho jsem se postupně vyptávala místních, kdy ke kácení došlo. Jaké období to bylo, kdy byla moje milovaná bříza poražena. Moje tušení se ukázalo správné.

Po krátkém pátrání v hlavách starousedlíků, kteří mě znali, se všichni shodli na tom, že to bylo přesně v době, kdy jsem se zhroutila.

Dokonalá shoda

Stará paní Křížková, velká kamarádka mojí babičky, se běžela podívat do diáře. Jako precizní člověk si všechno zapisovala. A tam našla datum, kdy ke kácení došlo. Bylo to neuvěřitelné!

Když jsem jej porovnala s lékařskou zprávou z nemocnice, byl to nejen stejný den, ale dokonce také hodina! Záhada byla rozluštěna.

Našla jsem si náhradu

Čas běžel dál. Jelikož mi moje milovaná Amálka z dětství moc chyběla, pátrala jsem po nějaké náhradě. Po nějaké době jsem ve městě objevila strom, který mě učaroval. V parku, kam ráda chodím, mě zaujal modřín.

Zastavila jsem se u něj a nějakou dobu ho jen pozorovala. A po pár minutách jsem ucítila zvláštní vibrace. Byly velice jemné, ale připomínaly ty samé pocity, které jsem kdysi před lety zažívala u své břízky. Od té doby k němu pravidelně chodívám.

Pokaždé ho obejmu a přitulím se k němu. Pomáhá mi překonávat nemoci, smutky a pocity vyčerpání. Myslím, že hlavně díky němu je ze mě trpělivý a vyrovnaný člověk, který není vláčen negativními emocemi. Jen doufám, že tu můj strom poroste dlouho a bude zdravý.

Už nejsem nejmladší a další kolaps, jako tomu bylo s břízou, bych bez následků nejspíš již neustála.

Iveta D. (60), jižní Morava