Můj syn Matěj našel u popelnic opuštěného malého kocourka. Vzali jsme si ho domů, ale chudáček valem chřadl. Nevěděli jsme si rady.

Můj bývalý muž kočky nenáviděl. V určitém životním období mi připadal bezcitný, dnes vím, že takový nebyl, jen jsem ho tehdy viděla v těch nejhorších barvách. Když jsme se rozvedli, odstěhoval se na chalupu. Byl nesnesitelný perfekcionista a puntičkář.

Chalupu vlastníma rukama zrekonstruoval tak, že to bylo bydlení jako z cukru. Lidi z okolí se divili, proč si nepořídí psa. Byla to polosamota a hlídač by se býval hodil. „Psa nikdy,“ odpovídal s úšklebkem. „Zvířata dělají binec.“ Byl pořádný, až strach.

Když jsme spolu ještě žili, kontroloval, zdali jsou příbory v kuchyňském šuplíku srovnané podle jeho představ. A protože srovnané podle jeho představ nebyly nikdy, dělal vzteklé scény. Ani nedokážu popsat, jak se mi ulevilo, když zmizel na chalupu.

Poslední šance

Zanedlouho poté, co jsme se rozvedli, našel Matěj, náš syn, u popelnic opuštěné kotě. Ihned mu poskytl azyl u nás doma a pojmenoval jej Mour. Můj bývalý se u nás občas stavil. K Mourovi měl výhrady. „No ještěže tady už nebydlím,“ vrtěl hlavou.

„Kočku bych za nic na světě nechtěl. Páchnou a dělají nepořádek.“ Namítali jsme s Matějem, že kočičky jsou přece čistotné. „To určitě,“ řekl nevěřícně. Jenomže Mour chřadl. Postupem času onemocněl tak, že nad ním zvěrolékařka krčila rameny.

„No tak si holt pořídíš novou kočku, no,“ stroze oznámila Matějovi, když viděla, že s Mourem v náručí pláče. Když jsem to převyprávěla jeho otci Lubošovi, dostal hrozný vztek. „To že řekla?“ nevěřil svým uším. „To že řekla malému dítěti?“ Následovalo několik nepublikovatelných výrazů.

Vyskočil z křesla a chvíli nervózně přecházel sem a tam po pokoji. Potom divoce vzkřikl: „Dejte mi tu kočku. Vezmu ji do přírody, na chalupu. Třeba jí to pomůže. Dám jí poslední šanci.“ Hleděli jsme na něj s úžasem. Luboš si bere s sebou na chalupu kočku. Je to možné?

Kamarádi

Mourovi změna prostředí prospěla. Na chalupě nejenže ožil, ale záhy řádil jako znovuzrozený. Možná mu imponovala rozlehlá zahrada a za ní hluboký, téměř nekonečný les, hotový ráj pro kaž­dého správného kocoura.

Když jsme ho s Matějem přijeli navštívit, s radostí jsme konstatovali, že je najednou zdravý jako řípa. A co víc, že jsou s Lubošem nejlepší kamarádi.

A že Lubošovi nevadí, když kocour plavně vyskočí na stůl, otře se o cukřenku a prochází se těsně vedle talíře s koláči.

Dalo by se říci, že Luboš zachránil Mourovi život a Mour zas Lubošovi život změnil. K lepšímu. „Táta je najednou takovej milejší, viď, mami?“ překvapeně poznamenal Matěj.

Zora (64), Česká Lípa