Byla jsem už dlouho opuštěná, nemocná a nešťastná. Začala jsem přemýšlet o svém konci. Nikomu bych nechyběla a měla klid.

Po nečekaném rozvodu jsem zůstala úplně sama. Děti jsme neměli, údajně kvůli nějakému dědičnému onemocnění v jeho rodině. Vlastně ani nevím, zda to byla pravda, nebo výmluva.

Po dětech jsem toužila

Já po dětech moc toužila, ale rozvést se a pořídit si nějaké bez manžela jsem neměla odvahu. „Kde bych bydlela a kdo by pomohl, kdybych onemocněla?“ Kladla jsem si otázky a odpovědi byly stále stejné.

Prostě jsem se časem se svojí situací smířila a s trochou závisti pozorovala děti v parku, jak si hrají na pískovišti nebo drandí na svých barevných koloběžkách po úzkých cestičkách. Byly všechny tak moc roztomilé. Milé a bezelstné! Krásné.

Svoji lásku jsem přenesla na žáky, které jsem učila. Pracovala jsem jako učitelka celý život a měla tak možnost být alespoň touto cestou dětem nablízku.

Učila jsem matematiku, což nebyl zrovna populární předmět, ale já neměla se svými žáky nikdy zásadní problém.

Oba jsme se změnili

Někdo byl nadanější a někdo pomalejší. To ale neznamenalo, že bych je musela nějak ponižovat nebo ztrapňovat. Vždyť ani já nebyla nadaná na jazyky nebo třeba na ruční práce. Na ty jsem měla doslova obě ruce levé.

Čas plynul svým tempem a já si ani neuvědomila, že se mi děje něco moc podivného přímo před očima. Zatímco já stárla, a nutno dodat, že ne moc do krásy, s mým mužem to bylo právě naopak. Stal se z něho charismatický muž. Navíc i jeho kariéra vzala rychlý obrat.

Z mého nenápadného kancelářského cifršpiona se stal náměstek s vysokým platem, služebním vozem a mnoha dalšími benefity.

Odešel za mladší

Vybraně se oblékal a doma trávil čím dál méně času. Potom mi oznámil, že se chce rozvést. Že také čeká rodinu s o třicet let mladší ženou, už jaksi takticky pomlčel. Zjistila jsem to až před soudní budovou, kde na něho čekala.

Byla už asi těsně před porodem, ale musela jsem uznat, že má můj, nyní už bývalý muž, dobrý vkus. Ze mě se stala opuštěná a zahořklá ženská. Kdybych měla děti, bylo by to jiné. Žila bych pro ně a určitě i pro vnoučata. Ale co si sama se sebou počít teď?

Někdo zvonil u dveří

Neměla jsem s kým promluvit, s kým trávit volný čas. Tedy ne že bych ten čas před rozvodem trávila s manželem, ale musela jsem vařit, nakupovat a starat se o domácnost. Nyní jsem nemusela vůbec nic, ale moc radosti jsem z toho neměla.

Napadlo mě, proč vlastně žiju. Kvůli komu? Nechala jsem si u doktorky napsat něco na nervy a pak také na spaní. Bylo toho dost. Napsala jsem dopis na rozloučenou a oblékla si svoje nejhezčí šaty.

Nalila jsem si sklenku tvrdého alkoholu a naposled se zadívala z okna na jasnou oblohu. Hezčí den jsem si pro svůj konec nemohla vybrat! Vtom zazvonil zvonek u dveří bytu. „Koho mi to čerti nesou?“ zeptala jsem se nahlas, jako by mě mohl někdo slyšet.

Bývalá žačka

Za dveřmi stála jakási slečna. Mohlo jí být asi dvacet, a když jsem otevřela, poznala jsem v ní svoji bývalou žačku. Tváře měla červené od větru a oči jasné, jako dvě průzračné studánky. V ruce držela kytku zabalenou do papíru.

Dostala jsem chuť žít

„Paní učitelko, nebudu rušit, jen jsem vás chtěla pozdravit. Studuji vysokou v Praze a často na vás myslím. Kdyby tam byli alespoň z poloviny na nás tak hodní, jako jste byla vy,“ řekla upřímně a podala mi onu květinu. Byly to bílé lilie.

Pomyslela jsem si, že to jsou ty pravé kytky na hrob. Na můj hrob! Holčina se rozloučila a já usedla ke stolu k těm práškům. Po chuti svůj život ukončit nezbyla ani památka. Bylo mi najednou lehko, jako bych se vznášela.

Vlastně se nic moc neudálo, ale mně se najednou chtělo žít. Smát se! Dýchat a vychutnávat každou minutu svého bytí. Našla jsem si brigádu ve školní družině. Mám opět kolem sebe děti a cítím se být konečně zase šťastná.

Petra L. (67), Hodonín