Bála jsem se samoty a našla, úplně nečekaně, velkou lásku. A to na místě, kdy bych ji ani náhodou nečekala. Na svém pracovišti, v domově pro seniory.
Zbývaly mi už jen dva roky do důchodu a já stále nevěděla, zda se mám těšit, nebo bát. Pro obojí jsem měla hodně důvodů. K tomu těšení se mě vedl můj zdravotní stav. Všechno mě bolelo a už ráno jsem se těšila na večer, až si opět lehnu.
Už mi nic nešlo
Práci jsem nezvládala tak jako dřív. A na všechno jsem vlastně byla sama. Manžel mi jednoho dne vzkázal, že už nepřijde domů, a dodržel to. Rozvod jsem mu podepsala, přece proč být s někým, kdo vás už nechce ani vidět.
Děti nad tím kroutily hlavou, ale po čase si zvykly. Vyletěly z hnízda neskutečným tempem a zakotvily kdesi daleko. No a k obavám, že zůstanu sama doma a nebudu nic dělat, mě vedl strach ze samoty. Neměla bych si s kým popovídat či zanadávat, sdílet myšlenky.
Leda tak s mým kocourem, ale ten vždycky jen mňoukl a zívl. Jako že ho nezajímám. A tak jsem se do práce, která se mi naskytla, těšila. Ale tentokrát mě to těšení rychle přešlo.
Nový klient
„Budeme mít příjem. Nějakého pána po mrtvici. Nepatří k nám, přece nebereme skoro nehybné pacienty,“ rozčilovala se kolegyně Hanka a Lenka, dle svého zvyku, jen horlivě přikyvovala. Není to hezké, ale měla jsem taky vztek.
Onen nový klient, jak jsme našim svěřencům musely říkat, měl ležet na pokoji, který jsem měla na starosti zrovna já.
Byl mrzutý
Neuměla jsem si představit, že ho budu muset několikrát denně polohovat, manipulovat s ním a taky ho krmit, česat a spoustu dalšího. Už teď mě bolela záda, natož po tak náročném dni! Skutečnost bohužel předčila všechna moje skeptická očekávání.
Onen pán byl nejen skoro nepohyblivý, ale měl stále špatnou náladu. Jenže kdo by se mu divil!
Začal se uzdravovat
Chlap jako hora, dosud silný a zdravý, navíc sportovec, dostal z ničeho nic mrtvici, která ho upoutala na lůžko. Rodina se o něho, po jeho propuštění z nemocnice, starala, jak jen mohla, ale péči nezvládala. Nakonec skončil u nás, prý jen dočasně.
Rehabilitační sestra za ním chodila dvakrát denně, a ještě měl připlacenou nějakou fyzioterapii a další úkony. Jeho stav se začal lepšit. „Podejte mi, prosím, zrcátko,“ poprosil mě. Zadíval se na sebe a hned projevil přání nechat se ostříhat a oholit.
„Já vás ostříhám, jestli chcete. I oholím…“ špitla jsem a on nadšeně přikývl. Nestačila jsem se divit, jaký se stal z pana Bořivoje fešák. Nebyl si snad ani podobný! I on uznal, že mu tahle změna dodala veselejší náladu.
Měla jsem ho čím dál raději
„Už se začínám cítit jako člověk,“ prohlásil tak trochu ironicky. Do týdne se Bořivoj poprvé postavil na nohy a za další týden udělal první krůček! Už nebyl tak popudlivý. Stal se z něho příjemný chlap, hezký napohled i uvnitř.
Uměl moc hezky vyprávět o ptáčcích, kteří byli jeho velkým koníčkem. Když jsem mu řekla, že mám na zahradě rovnou osm krmítek, byl nadšením bez sebe.
Hned mě vyzkoušel, čím ptáčky krmím a zda je neláduji plesnivým pečivem… Jednou ráno jsem si uvědomila, že se do práce těším hlavně na Bořivoje. Zamilovala jsem se! Jenže co on? Jeho pobyt se krátil, mohl se vrátit domů k rodině.
Denně mi dával najevo, jak moc se těší. Já měla zcela opačné pocity a nevěděla, jak mu je dát najevo. Až jednou…
Řešili jsme stěhování
Zrovna jsem mu utírala noční stolek, když mě chytil za zápěstí. Jemně, ale pevně. „Paní Jiřinko, já snad kvůli vám neodejdu. Bude se mi moc stýskat,“ řekl naléhavě a čekal na moji odpověď. Usmála jsem se na něho: „I mně se bude stýskat. Možná víc než vám.
Vy budete s rodinou a možná i přáteli. Já nemám nikoho, jen kocoura, a ten je hodně domýšlivý!“ Bořivoj se rozesmál. A hned se nabídl, že by mi šel kocourka trochu vychovat.
„Aby na vás nebyl troufalý, kocour jeden.“ Spontánně jsme hned spolu začali plánovat společnou budoucnost. Bořivoj by prostě neodjel domů, ale rovnou ke mně.
Rodina byla proti nám
Znali jsme se sice jen z domova seniorů, ale i tak jsme si byli velmi blízcí. A pokud by nám to přece jen neklapalo, mohl se přece kdykoli vrátit k dětem… Ani nás nenapadlo, že Bořivojova rodina bude kategoricky proti.
„Jste obyčejná zlatokopka, styďte se!“ křičel na mě Bořivojův zeť. Dcera se také moc netvářila, přestože jí její otec sdělil, jak moc mě miluje.
Našla jsem řešení
Teprve teď jsem se dozvěděla, že je na tom Bořivoj finančně víc než dobře. Díky jakýmsi restitucím. Někomu by se z toho podlomila kolena. Navrhla jsem, aby vše přepsal na dceru, a bude klid. Koukali na mě vyjeveně. Nečekali, že bych něco takového řekla.
Ale pomohlo to. Mám svoji lásku doma a samota je to poslední, čeho bychom se obávali. Dostala jsem nečekanou šanci být zase šťastná.
Jiřina K. (63), Blansko
