Před třemi lety jsem se seznámila s Martinem, který mě hned okouzlil. Když mi pak prozradil, že je spisovatel, můj obdiv vzrostl.

Seznámili jsme se v čítárně knihovny. On sháněl nějaké přírodovědecké podklady, já knihu o vaření. Propojil nás stolek, k němuž jsme si sedli.

Rána nás seznámila

Po očku jsme jeden druhého pozorovali, až jsem při tom nešikovným pohybem shodila jednu knížku na zem. V tiché studovně se pád knihy rovnal ráně výstřelu z děla. Moc jsem se polekala. Martin se ale usmál a galantně tisk sebral. Tím začal náš rozhovor.

„To se občas stane,“ poznamenal s pochopením. Zprvu opatrné povídání nabralo nečekané obrátky a domů jsme už odcházeli málem jako staří přátelé s tím, že jsme si pochopitelně vyměnili telefony. On mi dal vizitku. To ještě dneska lidé mají? Připadal mi jako z jiného světa.

Ohromil mě slohem

Už když jsem jela domů, nemohla jsem celé setkání vytěsnit z hlavy. Podle informací na vizitce se jmenoval Martin a povoláním byl spisovatel. Žádného spisovatele jsem do té doby nepotkala. Ihned jsem sedla k počítači a začala hledat, co napsal.

Jenže žádné jeho knihy jsem nenašla. To jméno jako by neexistovalo. Zklamaně jsem počítač vypnula. Třetí den od setkání s ním mi od něj přišel e-mail. A ne ledajaký. Šlo o humornou básničku, popisující naše setkání. Nezapomněl ani na spadlou knihu!

Žena ho opustila

Říkala jsem si, že je to podezřelé, ale básnička mě přesvědčila k odpovědi. Začali jsme si psát a postupně vyřešili možné i nemožné. Martin byl inteligentní muž v nejlepších letech, kousek po šedesátce.

Prý studoval literaturu na filozofii a krátce také přemýšlel, že by učil na fakultě, nakonec si zvolil svobodné povolání, i když jako vedlejší činnost měl doučování studentů. Až mě překvapilo, kolik měl na „vedlejšák“ práce. Ve svých e-mailech mi popsal vše.

Napsal mi o sobě snad všechno, jako že miluje pistáciovou zmrzlinu a šampaňské, co poslouchá za hudbu i koho nemusí.

O rodičích, o kouzelném dětství na venkově, o studiích a později i o nepovedeném manželství, které skončilo, když si jeho mladší žena našla jiného muže. Odstěhovala se do zahraničí, kam odjela i s jejich dvěma dětmi.

O práci nemluvil

Bylo mi ho moc líto. I já byla rozvedená, ale neuměla jsem si představit, že by mi manžel vzal děti. To bych snad nechtěla žít. Dnes už mám děti velké a samostatné, ale jsme neustále v kontaktu a často se navštěvujeme.

Jediné, co mi nikdy úplně nevyjasnil a na co zásadně neodpovídal, bylo, čím se živí. Já pracovala jako recepční, a i když jsem se za to před ním popravdě trochu styděla, rozhodně jsem to netajila.

Zejména poté, co mi stále opakoval, že je spisovatel, připadala jsem si vedle něj se svým povoláním skoro uboze. Jistě, jeho knihy neexistovaly, ale to neznamenalo, že si vymýšlí. Vždyť mohl psát pod pseudonymem, ale proč by mi ho tedy neprozradil?

Ohromil mě

Sloh mu šel dokonale a stejně jako v básničkách kouzlil s větami v zamilovaných e-mailech i klasických dopisech. Přátelé mě sice varovali, abych přes sítě nenalítla nějakému zlatokopovi, ale s Martinem jsem se přece neseznámila přes internet, ale v knihovně!

Přesto se nikomu z mého okolí Martin dvakrát nelíbil. „Asi mi všichni závidí,“ pomyslela jsem si a tím se uklidnila. Ve chvíli, kdy mě pozval na večeři, jsem přijala a těšila se jako školačka.

Vybraným místem byla totiž nejdražší restaurace ve městě a podle toho mi nepřišlo, že by Martin nějak finančně strádal.

Prostě okouzlující

A tak jsem propadla jeho kouzlu a začala mu důvěřovat. Zvlášť poté, co mi ještě zavolal a zaplatil taxíka, kterým se mnou pak jel až domů, ale do bytu nechtěl. „Na to máme ještě spoustu času,“ usmál se a na rozloučenou mi políbil ruku. Málem jsem upadla.

To ještě dnes někdo dělá? Vznášela jsem se na romantickém obláčku. Jeho chování mě tehdy doslova ochromilo a já se zamilovala. Doma, v práci, všude jsem pak viděla jen Martina.

„Ty ses snad na starý kolena zamilovala,“ utahovala si ze mě kolegyně a já jen přitakala.

Bydlet se mnou nechtěl

Náš vztah se nakonec prohloubil a já musím říci, že naše společné tři roky patří k těm nejhezčím v mém životě. Jediné, co mi mnohokrát vrtalo v hlavě, byla skutečnost, že i když jsem se snažila nakousnout téma společného bydlení, přešel to mlčením.

„Nejsem mu snad dost dobrá?“ začalo mi vrtat hlavou, že ani po třech letech se mnou nechce bydlet. K sestěhování jsem ho nakonec přinutila, ale právě díky tomu jsem zjistila zatajovanou pravdu. Že během večerů někam chodívá, jsem tušila, jenže kam?

Nakonec mi záhadu vysvětlil sám. Spisovatel je, ale píše pod pseudonymem pouze na web.

Mám se zlobit?

A protože se psaním neuživí, nejenže doučuje studenty, ale ještě po večerech chodí uklízet. A to vše jen proto, aby mohl našetřit na naše sváteční luxusní večeře.

Jiná by se možná zlobila, ale mně spadl kámen ze srdce. Martina neopustím ani náhodou. Je to skvělý chlap. Navíc kdoví, třeba opravdu jako spisovatel jednou prorazí…

Dana M. (57), Žďár nad Sázavou