Kdyby mi někdo před rokem řekl, že mě nejvíc zlomí žena, se kterou jsem si svěřovala nejniternější pocity, nikdy bych mu nevěřila!

Mužům jsem už dávno nevěřila. Ženy jsem považovala za bezpečný přístav. Chyba. Velká a trapná chyba. Jmenovala se Alena. Přistěhovala se do vedlejšího bytu po rozvodu. Stejný věk, stejný smutek i stejně osamělé večery.

Začaly jsme si spolu povídat před domem, když bylo hezky. Časem jsme si k tomu uvařily kávu. Nakonec jsme si pomáhaly s nákupy, drbaly chlapy a smály se hloupostem. Když jsem jí poprvé řekla o Karlovi, byla jsem ráda, že mě někdo poslouchá.

Vykládala jsem jí o našem vztahu, o tom, že je ženatý a mě si drží jen jako bokovku, kterou nechce pustit do svého života a jak moc mě to trápí. „Vztahy nejsou takové, jaké bychom si přály,“ pravila a neodsoudila mě. To mě uklidnilo.

Měnila se před očima

Pak jsem ji s Karlem jednou po návštěvě u mě seznámila. Potkali jsme se jen tak náhodou na chodbě, když jsem ho vyprovázela. Usmála se. On se usmál. Nic víc. Ona se mě na něj ale začala vyptávat víc. Jak často se vídáme, kde pracuje, co má rád.

Nijak mě to nezarazilo, přišlo mi to normální. Ženská zvědavost. Když jsem si pak všimla, že si v poslední době na sobě dává víc záležet, byla jsem kvůli ní ráda, a stále mi nic nedocházelo. Až do chvíle, kdy mi Karel jednou nezvedl telefon.

Nezvedl ho ani napodruhé a ani další den. Napsala jsem mu zprávu. Nic. Večer jsem uslyšela smích z vedlejšího bytu. Smích Aleny jsem dobře znala. A ten mužský hlas mi byl také povědomý.

Když mi to došlo, bylo to, jako by mě zasáhl blesk. Neotevřela jsem dveře a nešla si to s nimi vyříkat. Seděla jsem a dívala se na stěnu. Všechno mi došlo a zcela mě to paralyzovalo.

Druhý den mi Alena napsala, jako by se nechumelilo, jestli nejdu na kávu. Odpověděla jsem, že ne. Už nikdy jsem k ní nešla. Karel se mi ozval po týdnu. Neodpověděla jsem ani jemu.

Zůstaly jsme samy

Když jsem Alenu potkala na chodbě, slušně jsem pozdravila a okamžitě jsem vyklidila pole. Brzy jí to naštěstí došlo a přestala se snažit mě kontaktovat nebo dokonce něco vysvětlovat.

Karla jsem ještě párkrát z vedlejšího bytu zaslechla, ale pak zřejmě přestal docházet i k ní. Vyměnila kratochvíli za naše přátelství. To já bych nikdy neudělala. Nejhorší nebylo, že mi ho vzala. Nejhorší bylo, jak snadno. Jak klidně. Jak samozřejmě.

Jako by si vzala kabát z věšáku. A vůbec jí v tom naše přátelství nebránilo! Už vím, že některé ženy nejsou přítelkyně. Jsou jen zklamané, bezcitné nebo jinak porouchané, ale velmi trpělivé. Čekají, co by komu mohly vzít, aby se cítil stejně mizerně jako ony.

Iva F. (55), Nymburk