Musím se svěřit se svým tajemstvím, které již dál neunesu. Nikdy jsem ho nikomu neřekla, ale teď cítím, že je čas jít s pravdou ven.

Jak stárnu, chci mít čistý stůl. Vím, že už mi zbývá jen pár let, tak to chci konečně dostat ven. Ne kvůli pomstě, ale kvůli sobě.

Žila jsem svůj život

Jako třicetiletá mladá žena jsem se seznámila s Dagmar. Pracovaly jsme obě v účtárně velkého podniku. Já na mzdách, ona na fakturách. Byla krásná. Vysoká, štíhlá, černé vlasy do copu, oči jako černé třešně a úsměv, který uměl člověka odzbrojit na deset metrů.

Muži se za ní otáčeli, div si hlavu neukroutili, kdykoliv ji potkali. Já jsem byla tehdy už osm let vdaná za Jardu. Měli jsme dvě malé holky, půjčku na družstevní byt a život, který byl sice tak trochu stereotypní, ale náš.

Užívaly jsme si skvělý pokec

Dagmar mi říkala „Boženko“. To mi dodnes zůstalo v paměti. Nikdo mi tak neříkal od doby, co jsem byla malá holka, tak mě tím vždy trochu vyvedla z míry. Ale tehdy mi to bylo milé. Začaly jsme se tedy stýkat i po práci.

Nejdřív to byla jen rychlá káva z automatu, pak společný nákup a nakonec i sklenka vína v hospodě U Tří lvů. Nakonec už jen: „Přijď ke mně, mám doma láhev dobrého pití a potřebuji si popovídat!“ Dagmar bydlela sama v garsonce kousek od centra.

Manžel ji opustil po pěti letech manželství, protože spolu nemohli mít děti. Říkala, že je svobodná a šťastná. A já, husa, jí tu svobodu ještě záviděla. Ona zatím zřejmě cítila jen prázdnotu, kterou chtěla stůj co stůj nějak zaplnit.

Nechala jsem se očarovat

Nevím přesně, kdy se to změnilo. Možná v lednu 1985, když jsme se spíš z legrace políbily. Byla jsem tehdy už trochu opilá, zatímco Dagmar byla střízlivá. Říkala: „Neboj se, nikdo se to nedozví. Je to jen mezi námi. Zkusíme to, jaké to je?“

A já jsem jí věřila vše, co mi řekla. Vlastně mi tím tak trochu pomotala hlavu. Ne že by mě přitahovala, ale ta blízkost mezi námi mě mátla.

Nic víc než ten polibek v tom nebylo, ale setkávaly jsme se dvakrát, někdy třikrát týdně jen pro ten společně strávený čas. Potřebovala jsem s ní sdílet svůj život. Jarda nic netušil.

Vymlouvala jsem se, že mám inventury, že musím zůstat déle v práci, že pomáhám kamarádce s účty. On mi věřil. Proč by nevěřil? Byla jsem přece pořád ta samá manželka. Vařila jsem, prala, starala se o děti. Jen jsem byla šťastnější. A zároveň nešťastnější.

Přestala jsem ji náhle bavit

Dagmar měla jednu vlastnost, kterou jsem si tehdy neuvědomovala: sbírala lidi. Ne jako přátele, ale jako trofeje. Když se jí někdo přestal líbit nebo když už ji nebavil, prostě ho odřízla. Jednoho dne mi řekla: „Boženko, už to takhle nechci.

Je to moc komplikované. Ty máš rodinu a já nechci být ta druhá.“ A bylo to. Žádný pláč, žádné vysvětlování. Jen studený pohled a „sbohem“. Já jsem se zhroutila. Ne hned. Nejdřív jsem to zkoušela přežít.

Pak jsem čas bez Dagmar začala vyplňovat tak, že jsem začala pít sama. Nakonec jsem se od kolegyň dozvěděla, že má Dagmar novou lásku. Chodila s vedoucím našeho oddělení. S mužem, který byl ženatý, měl dvě děti a byl o patnáct let starší. A chodila s ním už půl roku.

Tohle mě zlomilo nejvíc

Nebyla jsem pro ni nikým mimořádným, žádná výjimka. Nebyla jsem ta jediná, pro kterou překročila morální hranice. Ona je prostě překračovala běžně! Byla jsem jen jeden z mnoha jejích rozmarů.

Když jsem se jí jednou na chodbě zeptala proč, podívala se na mě s tím svým úsměvem a řekla: „Boženko, neber to tak osobně. Bylas milá. Ale já potřebuju víc než jen přátelství.“ Odešla jsem z práce. Ne hned.

Vydržela jsem ještě rok a půl, ale pak jsem si našla místo v jiném podniku. Dagmar tam zůstala. Slyšela jsem, že se později vdala za toho vedoucího. Jeho žena se s ním kvůli nevěře rozvedla a on se oženil s Dagmar.

Měli spolu dokonce syna, ale rozvedli se i oni. Teď je jí přes sedmdesát a žije sama někde na venkově.

Chtěla jsem jí věřit!

Já jsem se s Jardou také rozvedla. Ne kvůli ní, ale kvůli tomu, že už jsem nedokázala předstírat, že jsem šťastná. Holky to nesly těžce, ale přežily jsme to. Teď mám vnoučata, malý domek, důchod a život, který je klidný. Ale pořád v sobě nosím tu ránu.

Ne proto, že bych ji tehdy milovala, ale proto, že jsem se nechala tak snadno oklamat. Že jsem riskovala rodinu pro někoho, kdo mě viděl jen jako další kapitolu. A hlavně, že jsem si to nechala líbit.

Že jsem neznala svoji hodnotu a nechala Dagmar ovládat můj život. Jak se dnes stydím! Teď, když na ni občas vzpomenu, protože občas si prostě vzpomenu, necítím už nenávist. Cítím lítost. Nad sebou. Nad tou třicetiletou Boženkou, která si myslela, že ji má někdo opravdu rád!

Božena H. (73), Hodonín