Manžel vždy byl chlap jako hora a zdravý jako řípa. Teď je na tom ale zdravotně špatně. Místo lékaře ale navštěvuje jen bylinkářky a podivné léčitele.

Můj muž byl od dětství velký sportovec. Také proto jsem si ho zamilovala. Znali jsme se už od školy a měli jsme bezva partu dalších sportovních nadšenců.

Co se s ním stalo?

Chodili jsme spolu po horách, hráli tenis, volejbal, jezdili na kole a v zimě na hory. Měli jsme štěstí, byli jsme mladí, zdraví, zamilovaní a šťastní. Samozřejmě že časem jsme se občas museli s nějakým neduhem vypořádat, ale nebylo to nic vážného.

Děti nás opustily a já se těšila, jak zase budeme mít dost času na své koníčky a budeme tu jen jeden pro druhého. Jenže manžel se mi nějak změnil. Najednou se začal hrozně pozorovat a podle mě na sebe najednou začal být až přehnaně opatrný!

Trochu mě tou přehnanou sebepéčí popouzel. Neustále mě peskoval, abych dávala pozor, co vařím a peču. Stal se zapřisáhlým vegetariánem a nutil mě, abych se k němu přidala. Přitom já s váhou ani zdravím žádný problém nikdy neměla.

Tak jsem naoko předstírala, že maso nejím, ale tajně jsem si vždycky šunčičku dopřála.

Byl pořád unavený

Dcera, když mě přistihla, jak se cpu v ložnici tlačenkou, propadla v tak hlasitý smích, že jsem jí musela dlaní ucpat pusu. Smály jsme se obě, až nám tekly slzy! „Mami, to snad není možný. Vždyť tu vůni musí táta cítit!“ Měla pravdu, ale já si dávala pozor.

Vždy jsem si ústa pečlivě vypláchla ústní vodou a ještě se pro jistotu navoněla. Ale ani tak jsem se svému muži nezavděčila. „Ústní voda je nezdravá! Vyplachuj si pusu šalvějí,“ poučoval mě.

Vyhledával podvodníky

Uvědomovala jsem si, že to se mnou myslí dobře. Kdybych mu byla lhostejná, bylo by to horší, ne? I mně na něm záleželo, tak jsem si nemohla nevšimnout, že se s ním v poslední době děje něco nehezkého. Byl takový šedý a bez elánu.

O kolo, na kterém dřív jezdil denně, ani okem nezavadil. Musel stále odpočívat a nic mu nechutnalo. Začala jsem se obávat, že je opravdu nemocný. „Dojdi si k lékaři, aby tě prohlédl. Už jsi tam nebyl roky,“ přemlouvala jsem ho, ale on nechtěl ani slyšet.

Prý už se objednal k nějakému bylináři. Prohlídka sestávající z točení virgulí a poslechem hrudníku ho stála majlant. Přinesl si kupu bylinných směsí a také nějaký polštář vycpaný zrním. Na tom musel odpočívat. I přísná dieta byla důležitá.

Už nebyl jen vegetarián, ale vegan. Nesměl vejce ani med. Proč, to sám nevěděl. Po pár týdnech konstatoval, že potřebuje víc. Na internetu si začal vyhledávat další a další léčitele. Jeden ho nutil pít moč a další zase propagoval otužování.

Nastydl a skončil s horečkami v posteli. Čaj s medem ale nesměl. A citróny taky ne, protože nerostly zde, v našich podmínkách, ale někde v tropech.

Spal jako zabitý

Bylo to s ním čím dál horší a těžší. Jednoho rána jsem mu šla, dle svého zvyku, přeměřit teplotu, ale on se nehýbal. Jako kdyby tvrdě spal, ale nešel vzbudit. Vyděsila jsem se a zavolala dceři, co mám dělat. Slíbila, že k nám okamžitě přijede.

Potřela otci tvář zředěnou francovkou a on se, k mému údivu, probral. Koukal na nás nedůvěřivě, co to s ním provádíme! „To se tady člověk nemůže ani vyspat?“ ptal se nás ublíženě. Vůbec mu nedocházelo, jak mi ničí život.

Co by mu to udělalo, jít se nechat vyšetřit k obvodnímu lékaři? Vjel do mě takový vztek, že jsem mu to všechno vyčetla. I před dcerou, která mě snad tak rozzuřenou nikdy neviděla. To ostatně ani manžel. Skoro se v té svojí posteli krčil strachy.

Hned jsem mu taky oznámila, že s těmi jeho dietami končím. V poledne dostal pořádný kus masa a taky štrúdl. Snědl všechno bez odmlouvání. Večer jsem podávala bramboračku. Ještě si přidal!

Hromadí doma kameny

Další den ráno vypadal mnohem lépe. Tváře ztratily šedavý nádech, a dokonce mi připadalo, že má manžel po dlouhé době růžovou pleť. Sotva mu trochu otrnulo, začal chodit na dlouhé vycházky a já měla radost, že je vše v pořádku.

„Je rozbitá pračka, neodtéká voda,“ oznámil mi po mém návratu z nákupu. Vytíral potopu v koupelně a já volala opraváře. Ten v pračce našel několik malých kamenů. Ošklivých, černých a nevzhledných.

„Možná to jsou nějaké vzácné minerály, začal jsem je sbírat,“ oznámil mi a já od té doby toužím po dobrém psychiatrovi!

Irena V. (68), Nový Jičín