Odmalička byla jiná, velice ráda cestovala a chtěla poznávat svět. Zamilovala se do urostlého černocha. A za svou láskou neváhala utéct do ciziny.

Vychovala jsem své děti dobře a stejný vztah jsem měla i ke svým vnukům. Zejména Anetka mi přirostla k srdci. Poznávala jsem se v ní. Před několika lety odjela s partou kamarádů do Španělska na krátký pobyt.

Přála jsem jí

Měla jsem o ní obavy stejně jako její matka, ale na rozdíl od ní a celého zbytku rodiny jsem vnučku chápala. Také jsem v mládí měla hlavu plnou snů a toužila cestovat. Naši ale pro to neměli pochopení. Byla to jiná doba. Svým dětem jsem cestování a volnost přála, oni ale na to nebyli.

Byli peciválové po svém otci. Když pobývala Aneta v Barceloně, každý den jsme si volaly a psaly si esemesky. Při jednom telefonátu mi sdělila, že se zamilovala a že se domů nevrátí. Abych to prý nějak řekla jejím rodičům.

Něco takového si do té doby nikdo v naší rodině nedovolil. Schytala jsem to já, protože jsem měla ten hloupý nápad Anetě vymluvit. Na hlavu se mi hrnula celá lavina výčitek. Měla jsem vnučku přesvědčit, aby se vrátila.

Vždyť ona na mě vždycky dala. Pak ale začali všichni s tím, že se jednou ráda vrátí. Byli si tak jistí, že jsem si přála, aby se tak nikdy nestalo. Černá ovce rodiny. Přileze s prosíkem. Já si naopak přála, aby jí ten vztah vyšel.

Mailem jsem všechno Anetce popsala do podrobností a mezi řádky se zmínila o tom, jak bych byla ráda, kdyby mi svého vyvoleného poslala na fotce. Udělala to. Dlouho jsem se dívala na monitor svého počítače a říkala si, jak tohle jednou dopadne? Její Manuel byl z Kamerunu.

Svatba

Uplynul celý rok a já si s Anetou pravidelně psala. Rodině jsem ale neřekla nic. Když jsem se dozvěděla, že se bude vdávat, byla jsem šťastná, protože byla šťastná ona. Pozvala mě na svatbu do Barcelony, kde žijí, já ale nenašla sílu odletět sama.

Popřála jsem jim a prosila, ať pošle fotky. Svatba byla krásná a neteř vypadala šťastně a nádherně. Určitě litovala, že tam nebyla její matka a otec, že nemohla představit rodině svého nastávajícího muže, protože naše rodina by tohle překvapení neunesla.

Dnes je Aneta šťastnou maminkou. V naší rodině se nic nezměnilo. I když jim dala vědět, že má rodinu, pomlouvají jí dál. A já? Já se těším na každou její zprávu a nové fotky mého malého pravnoučka Olivera. Škoda.

Má se hezky

Dcera se zetěm s ní nemluví, ale Anetě to, myslím, může být jedno. Nouzí netrpí. Mají hezký dům s velkou zahradou a hodně skvělých španělských i jiných přátel.

Mým největším snem, který ještě na tomto světe mám, je sebrat sílu a podívat se za nimi, Barcelonu jsem vždycky toužila vidět. Snad mi to ještě v životě vyjde. Chci vidět Barcelonu – a klidně zemřít!

Anna (73), Liberec