Cestou z dovolené jsem si potřebovala odpočinout, proto jsem zastavila na lesní cestě. V noci mě probudily zastřené hlasy.

Před několika lety jsem vyrazila v létě na dovolenou do Chorvatska. Užívala jsem si volnosti a tamní atmosféry a moc jsem tam toho nenaspala. A když jsem se vracela do Čech, byla jsem hodně unavená.

Dala jsem si proto přestávku a zaparkovala na opuštěné lesní cestě, abych si trochu odpočinula. Možná jsem to ale raději neměla dělat.

Dovolená u moře

Tento příběh se stal asi před osmnácti lety. Myslela jsem si, že to léto vůbec nebudu mít dovolenou. Jenže pak jsme v práci dokončili důležitý projekt dříve a šéf nám dal volno. Na nic jsem nečekala a vyrazila s kamarádkou do Chorvatska.

Její bratr tam má spoustu kamarádů, takže jme měly kde hlavu složit a s kým se večer bavit.

Zábava v plném proudu

Řeknu vám, že tak divoké čtyři dny jsem asi ještě nezažila. Přes den jsem se chodila koupat a večer se chodilo do barů. Moc jsem tam toho nenaspala.

Poslední den jsem sice přestala pít, protože mě večer čekal návrat domů, ale stejně jsem ještě v osm tančila na nějaký nový španělský hit.

Cesta domů ubíhala dobře

Když jsem sedla do auta, cítila jsem se plná života. Kamarádka měla ještě volno, takže si dovolenou u moře prodloužila. Vyrazila jsem do Čech tedy sama. Ale nevadilo mi to. Řídila jsem ráda.

Cesta mi ubíhala příjemně a já míjela spoustu aut, která mířila do Chorvatska. Trochu jsem těm lidem záviděla, protože mají dovolenou před sebou. Já se vracela s tím, že hned ráno musím do práce.

Oči se mi zavíraly

Kolem třetí jsem překročila naše hranice a byla konečně v Čechách. Zbývala mi poslední hodina jízdy. Jenže něco bylo špatně. Pomalu se mi zavíraly oči. Když jsem zaslechla podivný zvuk, zjistila jsem, že jedu po krajnici. Rychle jsem dupla na brzdu. „To není dobré, holka,“ řekla jsem si sama pro sebe.

Musela jsem se vyspat

Vyšla jsem raději z auta a trochu jsem si zacvičila, abych se probrala. A pak jsem zjistila, že kousek od místa, kde jsem stála, je lesní cesta. Nevypadala moc používaně a zábrana na jejím začátku byla rozpadlá.

Napadlo mě, že bych se mohla chvíli prospat a ráno jet dál. Nastavila jsem si na telefonu budík na sedmou, sklopila sedadlo a v té vteřině usnula.

Kolem auta někdo chodil

Byla ještě tma, když jsem uslyšela jakési hlasy. Protřela jsem si oči a poslouchala, co se bude dít. Ty hlasy kroužily kolem mého auta, ale nebylo jim rozumět. Znělo to jako nějaké bublání. Štípla jsem se do ruky, jestli nespím. Nespala jsem!

Nevěděla jsem, co dělat. Policie by se ohlásila hned. Pokud se někdo potuluje po opuštěné cestě takhle v noci, možná z toho bude malér. Nerada bych skončila bez auta nebo s rozmláceným ciferníkem.

Ucítila jsem náraz

Sáhla jsem po telefonu a zkusila vyťukat číslo na policii. Jenže jakmile se do tmy rozsvítil displej telefonu, ty hlasy najednou ztichly. Rychle jsem vypnula mobil. Chvíli bylo ticho, neodvažovala jsem se ani dýchat. Pak se někdo opřel do auta.

Působilo to, jako kdyby ho zkusil převrátit na bok. Trvalo to jen vteřinku, pak se zase nic nehýbalo a bylo ticho.

Rychle jsem vyrazila pryč

Ležela jsem bez hnutí a snažila se dýchat co nejvíce potichu. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale pak jsem si uvědomila, že začalo svítat. Opatrně jsem stáhla okénko a vykoukla ven. Nikde nikdo nebyl. Zato já jsem byla pořádně rozlámaná.

Ale čilá, protože ty události mě totálně probraly. Ani jsem se neodvažovala vyjít ven. Jen jsem nastartovala a rychle vyrazila pryč.

Řekla jsem mu o svém zážitku

Zastavila jsem až na nejbližší pumpě, naštěstí byla vzdálená jenom pár minut jízdy. Vymotala jsem se z auta a pořádně se protáhla. Pak jsem si skočila dovnitř pro silnou kávu. „Vy vypadáte, že toho máte dost,“ řekl mi kluk za pokladnou.

„Ani nevíte, co jsem prožila,“ odpověděla jsem mu a míchala si do kávy cukr. A i když jsem dotyčného vůbec neznala, vylíčila jsem mu všechno, co jsem v noci na té lesní cestě zažila.

Místní povídačka

Zamyšleně na mě koukal a pak řekl, že nejsem první, kdo mu vypráví takovou pohádku. „Lidé toho napovídají. Prý se kousek odtud vyklopila do potoka vlečka s brigádníky a pár se jich utopilo. Říká se, že jejich duše nenašly klid a bloumají po okolí.

Ale podle mě vás chtěli spíš vyplašit ožralové, co šli z hospody,“ dodal a šel se věnovat svým povinnostem.

Strašily mě přízraky?

Mlčky, s hlavou plnou otázek, jsem se vrátila do auta. Nejraději bych mu věřila, ale ty hlasy, na které nikdy nezapomenu, nezněly moc lidsky. Vlastně, když jsem nad tím pak přemýšlela, mi připomínaly někoho, kdo se topí…

Martina S. (51), Český Krumlov