V mládí jsem si s oblibou dělávala z mužů legraci. Vymýšlela jsem si různé nesmysly. A moje hloupé lži se mi v dospělosti nepříjemně vymstily.

Když jsem nastoupila na střední školu, sedla si vedle mě naprostou náhodou holka, která byla podobné číslo jako já. Spojoval nás zejména smysl pro recesi a ztřeštěný humor. Zjednodušeně řečeno – mlátila s námi puberta, jako s málokým.

Se Zdenou jsme vyrážely tancovat do jistého podniku v nedalekém městě, kde nás nikdo neznal. A toho jsme hojně využívaly k tomu, abychom si z místních kluků dělaly legraci.

Zajímavější než pravda

Hned prvnímu, se kterým jsem se tam začala bavit, jsem hrdě oznámila, že se jmenuji Božetěcha a s kolegyní Trudou pracujeme v nemocnici na patologii. Zdena na mě popatřila nenávistným pohledem:

„Tu Trudu ti nedaruju! Takový hnusný jméno!“ vyčítala mi cestou domů. Lež se krásně ujala, protože je vždycky zajímavější, než pravda. Když jsem si za pár dní kráčela po náměstí našeho městečka, ani jsem si neuvědomila, že kdosi křičí: „Božetěcho!“

Nedošlo mi, že je to na mě. Když se však za mnou ozval dusot, došlo mi, že za mnou nejspíš letí nějaký kluk z naší oblíbené tancovačky. Otočila jsem se, že mu pověsím nějaké další bulíky na nos.

Svět je malý

Jenže úsměv mi ztuhl na rtech. Byl to sice opravdu kluk z vedlejšího města, ale vedle něho druhý – z našeho gymplu, který mě dobře znal. Svět je prostě malý! „To je ta Božetěcha, o které jsem ti vyprávěl. Jak pitvá v nemocnici…“

Spolužák z gymnázia zachoval vážnou tvář, pokýval hlavou a nechal si o mně vyprávět. A přitom se zlomyslně vyptával na různé podrobnosti z pitevny. Tušila jsem, že si to nenechá pro sebe. Už druhý den na mě polovina školy pokřikovala „Božetěcho!“

Smířila jsem se s tím a brala to s humorem, neodradilo mě to od toho, abych lhala dál. A tak přišla znovu chvíle, kdy se mi to vymstilo. Roky plynuly, byla jsem už vdaná a měla děti.

Jednou jsem si s nimi hrála na zahradě tak nadšeně, až jsem si uhnala výron na noze. Nezbylo, než navštívit lékaře na pohotovosti. „Ahoj Eulálie! Jsi to ty?“ Srdce se mi málem zastavilo úlekem ve dveřích ordinace.

Jezdili jsme společně na vejšku vlakem do Prahy. Nakukala jsem mu, že se jmenuji Eulálie po své španělské babičce. „Paní se jmenuje Petra,“ opravila lékaře sestřička, která viděla moje jméno na zdravotní kartičce.

Byla to karma

Očividně ji Eulálie pobavila. Lékaři ale nemají rádi, když se jim sestry smějí, a ještě méně se jim líbí, když si z nich pacienti dělají dobrej den. Podíval se na mě jako můj dětský doktor, když jsem spolkla jako dítě desetník.

Poslal mě na rentgen, nohu mi celou zasádroval, a předepsal mi berle. „Vždyť to je jen výron!“ Bránila jsem se. Lékař ale trval na svém, že tak strašný výron v životě neviděl.

Naprosto zoufalá jsem doskákala o berlích k východu z nemocnice a telefonicky zjišťovala, kdo ze známých mě odveze domů mým autem, které jsem před nemocnicí zaparkovala. Než mě vyzvedl kolega z práce, provlál kolem mě ten doktor a utrousil: „Lhát se nemá!“

Petra (60), Písek