Když jsem nesnesitelný ženský kolektiv vyměnila za dílnu plnou chlapů, měla jsem se jako královna.
Byla jsem čerstvě po mateřské, když jsem si našla nejúžasnější zaměstnání svého života. Manžel dostal služební byt v našem okresním městečku, kam se pracovně posunul na lépe placené místo. Když jsme se stěhovali, byly naší Majdalence dva roky. Manžel byl tak schopný, že mi místo pomohl sehnat hned.
Tady šťastná nebudu
Měla jsem dělat v účtárně ve stejné firmě, kde dělal i on. Měla jsem radost, že budeme do práce a z práce jezdit spolu a že mám práci kousek od bydliště. Nastoupila jsem tedy do kanceláře k dalším dvěma kolegyním.
Jenže záhy jsem pochopila, že tady šťastná nebudu, a to nejen proto, že práce jako taková mě vůbec nebavila, ale i proto, že mé dvě nové kolegyně byly strašné drbny.
Na nikom ve firmě nenechaly nit suchou, a když pochopily, že já na rozdíl od nich nikoho pomlouvat nehodlám, přestaly se se mnou bavit úplně. Dokonce i na oběd si schválně sedaly k jinému stolu, abych jasně pochopila, že mě mezi sebe nepřijmou.
Byla jsem tam už po pár týdnech nešťastná a plakala doma na rameni manželovi, že už toho mám dost. „Teď se uvolnilo místo i v dílně, tak můžeš jít pracovat tam, když se ti v kanceláři nelíbí,“ zavtipkoval.
Zprvu jsem se také zasmála, ale pak jsem se nad tím zamyslela. Pracovat v dílně? Přece by to nemuselo být zase tak špatné. A tak jsem se rozhodla! Ještě ten týden jsem si k manželovu překvapení všechno ve firmě vyřídila. Název mé nové pozice zněl navíječka motorů.
Jediná žena
Bylo mi jedno, že jsem o tom oboru nic nevěděla, provozní slíbila, že mě kolegové všechno naučí. Vyfasovala jsem montérky, pracovní boty a ochranné rukavice. Když mě uvedla do nového pracovního kolektivu, zarazila jsem se.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, okolní zdi zdobily plakáty stroze oděných dam. A byly to také jediné dámy, které se v dílně nacházely. Také mi to mohlo dojít dřív, že budu v novém kolektivu jediná žena…
Zprvu jsem z toho byla dost nervózní, ale moje nervozita rychle opadala s tím, jak jsem své nové kolegy poznávala. V dílně pracovalo celkem devět chlapů a všechno to byly veselé kopy.
„O vás se budeme starat jako o ten nejvzácnější poklad, madam,“ řekl mi na přivítanou vedoucí Franta a svá slova dodržel.
Už jenom vzpomínky
Chlapi mě rychle naučili, jak převíjet malé motůrky, vyměňovat ložiska a vypisovat opravenky. Práce mě sice vůbec nebavila, ale byla při ní ohromná legrace. Byli to obyčejní kluci, umounění, ale samá sranda.
Tady mě nečekala žádná hvězdná kariéra paní účetní nebo pracovní postup na stupínky slávy, zato tu byla náramná pohoda, radost a smích každý den od rána až do konce směny.
Byla jsem v tom mužském kolektivu náramně spokojená, vydržela jsem tam patnáct let, než ve firmě nastaly změny a naše dílna se musela rozpustit. Dodnes na ty časy ale vzpomínám. Už nikdy jsem tak skvělou partu v zaměstnání nezažila.
Monika (62), Mělník
