Jsem jedináček a vyrůstala jsem vlastně od pěti let, kdy nás můj otec opustil, jenom s matkou. Tedy spíš s babičkou a dědou v jejich domě.

Nikdy dřív jsem si neuvědomovala, že mám s mámou dost divný vztah a že mi chybí blízkost, kterou prožívaly moje kamarádky. Já měla mámu spíš jako takovou superstar, která je krásná, úspěšná a já se těším na to, až si na mě udělá čas.

Lásku mi dávala babička

S babičkou to bylo jiné, ta byla fajn a hrozně srdečná, ale bohužel už tu není ani ona, ani dědeček. Před lety si máma našla přítele, se kterým se odstěhovala daleko od města, kde jsme bydleli.

Oba byli úspěšní ve svých kariérách a partner mámy slušně dědil, takže si postavili velký dům, kde si žili sami pro sebe. Do jejich plánů jsem se já už nevešla.

Mám svůj život

Nějak zvlášť mi to nevadilo, protože jsem od osmnácti byla zvyklá postarat se sama o sebe. Když jsem odešla na školu, pronajala jsem si s kamarádkami bydlení. Trochu mi to nahrazovalo rodinu, o které v mém případě nemohla být řeč.

Když jsem se seznámila se svým manželem, ani jsem to mámě neřekla, nebyly jsme nikdy zvyklé na nějaké svěřování se. Kdy také? Navíc si myslím, že ji to nikdy nezajímalo. Když jsme se vzali, nebyla ani na mojí svatbě.

O té jsem jí dala vědět, ale měla prý moc práce, aby se třeba jen zastavila. Že se jí vdává jediná dcera, s ní nějak ani nepohnulo.

Čas od času se ozvala

Koupili jsme si s mužem dům a zrekonstruovali jsme si ho. S mámou jsme si jen občas volaly, tedy ona zavolala, když zrovna ode mne něco potřebovala a vzpomněla si, že nějakou dceru má.

Jednou za čas jsme se viděly na Vánoce, když se svým přítelem vyráželi někam na hory, a tak to vzali cestou. Ani vnoučata ji nezajímala. Naše děti znaly v podstatě jen manželovy rodiče. Naštěstí jsou to skvělí lidé a oba mi vlastně zcela nahradili rodiče.

Vůbec jsme ji nezajímali

Teprve díky nim jsem si naplno uvědomila, jak by měly vypadat vztahy mezi rodiči a dětmi a jak pochroumaný vztah spolu s mámou máme.

Nejenže neprojevila žádné velké nadšení, když jsem jí řekla, že jsem těhotná, ale ani se neobtěžovala mě třeba navštívit v porodnici. Moje matka se tehdy na moji dceru poprvé přijela podívat, když jí byly tři měsíce, a syna viděla ještě později.

O tom, že by třeba s dětmi strávila nějaký čas nebo si s nimi pohrála či si je pomazlila, jako to dělají jiné babičky, ani nemluvím. Co se týká dárků, něco přivezla, ale spíš to vypadalo, že se chce předvést, než že by jim chtěla udělat radost.

Nikdy si se mnou nehrála

Vlastně se není čemu divit, ani se mnou, když jsem byla malá, si nehrála nebo se mnou nic nepodnikala, vždycky měla sama sebe na prvním místě. Ještě snad o svého přítele se doopravdy zajímala, ale jinak jí na nikom vůbec nezáleželo. Byla sice úspěšná a krásná, ale taky chladná a sobecká.

Chtěla jsem být jiná

Díky babičce s dědou a rodičům mého muže jsem takovou mámou, jakou jsem. Jen díky nim jsem snad dobře vychovala i své děti a měla s nimi zcela jiné vztahy, než má máma se mnou.

I dnes, když už nebydlí doma, jsme stále v kontaktu a na společně strávené chvíle se vážně těšíme.

Zvykla jsem si žít bez ní

Můj muž mě vždy uklidňoval, že si z toho nemám nic dělat, že je prostě taková a nic s tím nezmůžu. Že mě jeho rodiče berou jako svoji dceru, takže rozhodně nejsem sama. „Já i děti tě milujeme. Tvoje máma ani neví, oč přichází!“ říkával a hladil mě po vlasech.

A tak jsem se smířila s faktem, že jsme pro moji matku cizí lidé a musím to tak brát. Ale teď náhle zemřel mámin přítel a ona se najednou ozvala.

Přišla o polovinu domu

Už není krásná a je dávno v důchodu. Navíc ji začalo zlobit zdraví. Zavolala mi, že za námi chce přijet. Ale ne na návštěvu, ale natrvalo. Jak z ní vypadlo, její druh přepsal svoji část domu na své děti, o čemž matka neměla ani zdání.

A zřejmě se k nim chovala podobně jako ke mně, takže ji nenávidí. „Chtějí mě odtud vyštípat, parchanti!“ zlobně syčela matka do telefonu. Nevěděla jsem, co jí na to odpovědět.

Nemám sílu se nestarat

„Promiň, přijde nám návštěva, musím končit!“ řekla jsem a slíbila, že se ozvu. Když jsem se pak radila se svým mužem, ani on si nevěděl rady.

Chápe, že se mi vůbec nechce se najednou starat o ženu, kterou prakticky neznám a kterou jsem celý její život nezajímala. Na druhou stranu si moc dobře oba uvědomujeme, že je to žena, která mě porodila a nemohu ji zavrhnout. Nebo mohu, ale je mi to hloupé. Nevím, co mám dělat…

Markéta T. (57), Ostrava