Chodila jsem s Petrem od střední školy a malovala jsem si, že spolu budeme mít velkolepou svatbu, kupu dětí a budeme žít šťastně až do smrti.

Ve druhém ročníku na vysoké se ale něco změnilo. Neměli jsme na sebe tolik času, ale já se utěšovala, že až dostudujeme, bude to lepší. Jenže Petr začal být odtažitý. Byla jsem ve třetím ročníku a intenzivně jsem se připravovala na státnice.

S Petrem jsme se v tu dobu moc nevídali, tvrdil, že mě nechce rozptylovat. Týden před zkouškami jsme se ale viděli. Malovala jsem si, jaké to bude, až dostuduji. „Mohli bychom si vzít hypotéku.

Tvá babička nám nabízela, že bychom mohli být u ní, v celém horním patře. Nebo si zatím jen něco pronajmeme?“ chrlila jsem na Petra. On se ze sebe vysoukal jen pár slov. „Víš, přemýšlel jsem. Já se asi ještě nechci vázat. Je to moc brzy,“ sdělil mi.

„A dokdy chceš čekat? Tak ještě spolu nebudeme bydlet? Vždyť jsme spolu čtyři roky!“ snažila jsem se ho dotlačit k rozhodnutí. Jenže jsem netušila, že nechce zbrzdit. On chtěl vycouvat! „Přemýšlel jsem o nás. Nemyslím si, že by nám to vyšlo,“ oznámil mi. „Já tě asi nemiluji,“ řekl.

Najednou vše ztratilo smysl

Cítila jsem se zraněná, zhrzená a na dně. Najednou jsem ztratila chuť na cokoli. Netoužila jsem dokončit školu, všechno mi bylo jedno. A právě v tomto hysterickém stavu jsem nasedla do auta. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu.

Nejela jsem zbrkle, byla a stále jsem dobrá řidička. I přes rozrušení jsem byla soustředěná, ovšem rozmazaný pohled díky slzám v očích se mi stal osudným. V nestřeženém okamžiku jsem dostala smyk. Mokrá silnice udělala své.

Byl konec prvního květnového týdne a já jsem ho zakončila jedním rozchodem dlouholetého vztahu, dvěma zlomenými žebry, naštípnutou holenní kostí a lehkým otřesem mozku. Srdce mě ale bolelo nejvíc.

Kamarádi z nemocnice

Po tomto karambolu mi bylo jasné, že ke státnicím nepůjdu. Po dvou týdnech jsem se mohla zlehka hýbat, po měsíci jsem vyjela na zahradu. Pro jistotu na vozíku. Tam byl další pacient nemocnice. Jmenoval se Karel.

Byl milý a vtipný a začali jsme spolu trávit stále více času. Povídali jsme si, hráli jsme hry. Možná nás spojilo i to, že v nemocnici nám dělali společnost o hodně starší lidé a my jsme jako vrstevníci k sobě našli cestu.

Po měsíci a půl mé hospitalizace přišlo rozloučení. Karel odešel, ovšem vyměnili jsme si telefonní čísla. Jakmile se ale za ním zavřely dveře, bylo mi jasné, že už se neuvidíme. Byl z Brna, já z Prahy. V nemocnici byl jen proto, že tu měl rodinného známého.

Vrhla jsem se do práce

Z nemocnice jsem odešla po dvou měsících a místo myšlenek na nemocničního kamaráda jsem začala uvažovat, jak si zařídím nový život.

Začala jsem se poohlížet po práci, co bych mohla dělat, a vzhledem k zaměření mého studia, hotelnictví, jsem se ucházela o post vedoucí recepce v jednom z pražských hotelů. Práce mě bavila, poznala jsem spoustu nových lidí. Jen mi ale občas něco chybělo.

Byly okamžiky, kdy jsem chtěla někomu říct své radosti, úspěchy nebo si i postěžovat. Najednou jsem měla pocit, že možná něco takového už nikdy nezažiji.

Nečekané setkání

Byl zimní večer, první prosincový den. Na hotelu už byl klid, protože hosté se raději choulili v teple pokojů či salonků. Najednou se mezi dveřmi objevil vysoký muž zachumlaný v kabátě, šále a čepici. Nebylo poznat, o koho jde.

Pak si sundal čepici, šálu a já ho poznala. Byl to Karel! „Co tu děláš?“ zeptal se mě. „Pracuji,“ odpověděla jsem neutrálně. „Aha. No, já mám problém. Jsem tu na služební cestě a nikde není volné ubytování.

A jediný hotel, který mi byl doporučen, má pod palcem hezká dívka, která už mě jednou odmítla.“ „Já jsem tě neodmítla!“ namítala jsem. „Vždyť jsi mi měla zavolat,“ hájil se. „Měli jsme se sobě ozvat navzájem,“ bránila jsem se.

Karel mi ovšem připomněl, že své číslo mi dal jen on, protože já jsem si hrála na nedostupnou a tvrdila jsem, že čísla nerozdávám na potkání. „No, to je ten otřes mozku,“ snažila jsem se svoji zapomnětlivost svést na onen dávný úraz.

Bylo nám spolu dobře

Karla jsem tenkrát zachránila a ubytovala ho v našem hotelu. A opět jsme navázali na letmé schůzky. Když měl po týdnu a půl Karel odjet zpět do Brna, nechtěla jsem, aby mi zase utekl ze života. „A co kdyby ses tu ještě ubytoval?

U mě tě to vyjde levněji,“ usmála jsem se. Jeho pracovní závazky mu sice nedovolily více než tři dny, ovšem za tu dobu jsme si uvědomili, že se nechceme ztratit.

Našli jsme své štěstí

Karel odjel zpět do Brna a já začala z paměti vytahovat své neblahé zkušenosti s Petrem. Jaké to bude s Karlem? Nic jsem od toho nečekala. Naše láska ale byla tak silná, že si ve své firmě domluvil přeřazení do Prahy.

Hned jsme spolu začali bydlet, vzali jsme se a dnes máme už dvě dospělé děti. A já si uvědomila, že ta tragická nehoda byla možná mým štěstím. Osudová havárie byla přelomem v mém soukromí.

Přišla jsem sice o toho, koho jsem hluboce milovala, ale díky tragédii jsem našla svoji životní lásku, s níž jsem naplnila své sny.

Adéla O. (51), Praha