Chtěla jsem si užít romantiku s milencem, proto jsem naplánovala odpoledne na chalupě. Duch babičky naší lásce ale nepřál.

S Milanem jsme milenci už dlouho. Je to můj kolega z práce, ale před lidmi ani jeden z nás nikdy nenaznačil, že by mezi námi něco mohlo být. Oba máme rodiny a nechceme si to pokazit.

Před rokem jsem se s Milanem domluvila, že se z práce vytratíme dříve a pojedeme na chalupu, kterou jsem zdědila po babičce.

Odpoledne pro nás

Vzala jsem si půl dne volna a na domluveném místě čekala na Milana. Když nasedl ke mně do auta, vášnivě mě políbil a stiskl mi stehno. „Měli bychom vyrazit, jinak se tam dnes nedostaneme,“ řekl po chvíli líbání Milan.

Přestože jsem byla myšlenkami jinde, dala jsem mu za pravdu. Snažila jsem se soustředit na řízení a za půl hodiny jsme projížděli vesnicí, nad kterou stojí chalupa po babičce.

Prožila tam celý život

Anežka, tak se jmenovala moje babička, ji měla hrozně ráda. Vždy nám kladla na srdce, že ať se bude dít cokoliv, nikdy nemáme chalupu prodávat. Narodila se tam a prožila na ní dětství.

Měla k ní tak silné pouto, že když byla stará a už jen ležela na lůžku, museli jsme jí chalupu tu a tam vyfotit a vykládat, jak to tam vypadá. Přála si být zpopelněna a její urnu jsme pak uložili na chalupě.

Najednou ztuhl

Milan na mé chalupě ještě nebyl. Když vystoupil z auta, protáhl se a pořádně zhluboka se nadechl. „Tady je to úplná paráda, taky bych takovou chtěl,“ pronesl nadšeně a jal se rázovat po trávníku a okukovat ohniště a terasu.

Musela jsem jej vzít za ruku a doslova dotáhnout do ložnice. Naštěstí rychle přišel na jiné myšlenky. Ještě cestou do ložnice jsme se navzájem svlékali. Byla jsem jenom v kalhotkách, když mě povalil na postel. A pak zničehonic ztuhl.

Otevřela jsem oči a spatřila jeho vyděšený výraz. „Co se děje, zlato?“ zeptala jsem se ho. Položil mi prst na pusu. „Tys to neslyšela?“ zašeptal. Zavrtěla jsem hlavou.

Známý hlas

Natáhla jsem se po peřině a chtěla se přikrýt, protože mi najednou byla zima. A pak jsem to zaslechla také. „Co to tady děláte?“ ozval se hlas, který jsem neslyšela spoustu let. Peřinu jsem si přitáhla až po krk, protože už jsem se klepala.

Ten hlas totiž patřil dávno mrtvé babičce. Pokračovala s výčitkami, křičela něco o nevěře a o tom, jak jsme nemorální. Byla to bizarní a komická situace v jednom.

Chalupě se vyhýbám

Byli jsme tak vylekaní, že jsme rychle posbírali naše věci, chvatně se oblékali a skočili do auta. Ani nevím, jestli jsem zavřela dveře na chalupě na klíč. Po pár kilometrech jízdy se Milan rozesmál a já se k němu přidala.

Nemohli jsme uvěřit, co jsme právě prožili. Od té doby se chalupě vyhýbám. Když tam manžel chtěl zajít s dětmi, vymluvila jsem se. A s Milanem už jezdíme na místa, kde nám snad žádné nadpřirozené vyrušení nehrozí.

Libuše H. (50), severní Čechy