V naší rodině se nikdy necestovalo a já byla obětí filozofie svých předků. Na každém kroku totiž mohlo číhat obrovské nebezpečí!

Moje maminka a tatínek vyrostli ve vesnicích, které spolu sousedily. Jejich rody tam žily od nepaměti a nikdo neměl v plánu přesídlovat někam do velkoměsta. Všem bylo v malé vísce dobře a představa cestování je děsila.

Babička vyprávěla o svém strýci, který se kdysi vydal „do světa“. Představovala jsem si něco velkolepého, třeba cestu do Ameriky, on ale vyrazil jen do Humpolce, ani do té Prahy nedošel.

Moře nikdy!

Vyrazit i za humna byl pro nás stres, protože jsme byli od dětství vychováváni v duchu toho, že doma je nejlíp a za humny je drak – neboli strašná nebezpečí.

Na střední škole se vedle mě posadila holka z města, byla společenská a hned všem vyprávěla, jak byla s rodiči v Bulharsku u moře.

A byly tam medúzy. Zatímco jí všichni záviděli, pro mě to byl zdroj těžké noční můry. Celou noc mě pronásledovala obluda z mořských hlubin. Když jsem pak ty malé neškodné medúzky v Černém moři viděla po čtyřiceti letech na vlastní oči, musela jsem se smát.

Se svým zážitkem ze školy jsem se svěřila doma a babička se křižovala. Musela jsem přísahat, že se nikdy do takového smrtelného nebezpečí nevydám. Po maturitě jsem si vzala Tondu z naší vesnice, a začali jsme pracovat na baráku, který zdědil po prarodičích.

Spolu jsme měli postupně tři děti. Nejstarší syn nám utekl v osmnácti do Prahy, dcera se vdala do okresního města, jenom nejmladší syn se stal Honzou na peci. Nehnul se z naší vesnice.

Do práce jsem mu každé ráno připravila svačinu, aby nestrádal, a na oběd chodil domů.

Letadlo

Když mi bylo padesát, můj malý vesnický ráj se rozpadl. Manžel Tonda ode mě odešel, utekl do Prahy za starším synem, zůstala jsem sama. A tehdy zasáhla dcera a zeť. Rozhodli, že mě vezmou na dovolenou do Řecka. Letadlem! Psala jsem závěť.

Když jsem se blížila k letišti, třásla jsem se jako by mě vlekli do chřtánu draka. „Babičko, neboj se, to dokážeš!“ uklidňoval mě pětiletý vnuk. Byla jsem šťastná, když jsem se na řeckém letišti zase dotkla nohama země.

Hotel byl krásný, takovou nádheru jsem do té doby neviděla. Nemohla jsem se vynadívat na moře. Pozorovala jsem z bezpečí své osušky lidi, jak dovádějí ve vlnách a čekala na žraloka, až se objeví.

Hrdě ve vlnách

Třetí den jsem se osmělila a brouzdala se podél pobřeží. Když jsem si konečně den před návratem domů ve vlnách zaplavala, byla jsem na sebe tak hrdá, jako bych vyhrála válku.

Když jsme se vrátili z dovolené, prohlížela jsem si fotky a vzpomínala na krásné zážitky. Najednou přišla chuť podívat se k moři zase. Dnes by mě mí předkové nepoznali. Cestování se stalo mou vášní.

Je mi jen líto, že jsem tolik času propásla. A manžel Tonda? Najednou stál před vrátky s kytkou a nabídl mi společnou dovolenou na Kanárských ostrovech. Přijala jsem ráda, protože na Lanzarote jsem ještě nebyla.

Božena (61), východní Čechy