Měla jsem letitou kamarádku, znaly jsme se snad čtvrt století. Nikdy bych nečekala, že zrovna ona by mi mohla něco takového udělat!
Pracovaly jsme spolu. Já byla její nadřízená. Naučily jsme se oddělovat práci od přátelství a všechno fungovalo. Jiřina byla vždycky pracovitá a obětavá a já byla šťastná, že mám pod sebou někoho, na koho se mohu stoprocentně spolehnout.
Když bylo třeba, neváhala zůstat v práci i po pracovní době. Možná to bylo tím, že doma jí to tak úplně nefungovalo. Její manžel sice rodinu zabezpečil, ale čím byl starší, tím se doma zdržoval méně.
Na dovolenou tak jezdila Jiřina výhradně s dcerami, když dospěly, tak s různými kamarádkami.
Přála bych jí totéž
Jednou jsme si dávaly víno, když si posteskla: „Někdy ti závidím, jak je to u vás doma,“ přiznala se. Můj Mojmír pro mě často jezdil do práce, víkendy a dovolené jsme trávili jako rodina pohromadě, a ještě k tomu opravdu moc rádi.
Proto jsem odmítla, když se Jiřina zeptala, jestli bych s ní nejela na dovolenou. „Jiřko, nezlob se, ale já asi nechci. Přijde mi škoda každého volného dne, kdy nejsem s rodinou,“ řekla jsem tehdy upřímně.
Vůbec mě nenapadlo, že by se jí to mohlo nějak dotknout. Kromě pravidelného odpočinku u moře jsme si pořídili starší rodinný dům za městem a postupně jsme si ho dávali dohromady, abychom se tam mohli jednou přestěhovat.
Samozřejmě jsem tam Jiřinu o víkendu občas pozvala. Pozvání platilo i pro její rodinu, ale ani manžel, ani její holky se k nám nijak nehrnuly.
A tak u nás občas přespala, aby se v noci nemusela obtížně dopravovat do města a aby si s námi mohla dát nějakou tu skleničku. Rádi jsme si na zahradě grilovali a Mojmír nám k tomu hrál na kytaru.
Vykradli nás
Časem jsme náš dům dodělali a přestěhovali se konečně z města do našeho vymazleného domku. Syn měl své bydlení v patře, byl to už dospělý chlap, a my obývali přízemí. Jednou jsme se opět chystali na dovolenou.
Syn byl v té době na stáži v zahraničí, a tak jsme náš domek nechali opuštěný. Po návratu nás čekal šok. Uvnitř bylo všechno zpřeházené a něco z našich pokladů bylo rozbité.
Jak jsme později zjistili, přišli jsme i o pár věcí, mixér, varnou konvici a pár drobností z kuchyně. A sošku mého milovaného psa Baryka. Byla to vzpomínka.
Nabídla mi pomoc
Přivolaní policisté kroutili hlavami. „Nemůže mít někdo váš klíč?“ zeptal se jeden z nich. „Ten zloděj si prokazatelně odemkl, teprve pak poškrábal zámek a dveře, zřejmě chtěl předstírat páčení zámku.“ Celé to nedávalo smysl.
Klíče měli kromě nás jen syn a jeho přítelkyně a ti byli v zahraničí. „To musí být hrozné,“ litovala mě Jiřina, když jsem v práci vyprávěla, jaký byl náš návrat z dovolené.
„Uklidili jsme, vyměnili zámek a aspoň Mojmír konečně pořídí ten alarm,“ líčila jsem kolegyním v práci. A pak mi padly oči na sošku psa, kterou měla Jiřina na stole.
„Ta vypadá jako náš Baryk, kterého mi syn udělal na keramickém kroužku,“ vydechla jsem překvapením. „Místo očí má kamínky z mých náušnic,“ dodala jsem a sáhla po sošce.
Tolik nenávisti?
Jiřina se snažila sošku ukrýt, ale bylo pozdě. Zadívala jsem se Barykovi do očí. „Pořád kouká mými náušnicemi!“ Jiřina zbledla a zlobně na mě vyjela: „No a co? Nenávidím tě, nenávidím ten tvůj dokonalý život!“ křičela hystericky.
To byla naše poslední výměna názorů. Dostala okamžitou výpověď a zmizela z mého života.
Monika K. (55), Prostějov
