Mé štěstí netrvalo ani rok. Trvalo, než jsem příteli odevzdala všechny peníze a prodala kvůli němu i zahrádku. Potom se začal poohlížet jinde.

Byl okouzlující a splňoval všechny moje neskromné požadavky. Jak je možné, že mě nenapadlo, že je vlastně divný? Vždyť všichni mají nějaké špatné vlastnosti nebo zlozvyky. On ne. Byl to prostě ideál! A to jsem ho ani nehledala. Našel si mě sám. Už to, ze zpětného pohledu, bylo divné.

Byl mým ideálem

Co viděl na mně, postarší ženské s postavou nic moc? Ničím jsem nevynikala a v ničem neohromovala. Byla jsem vždycky taková průměrná šedá myška. A možná to ho na mně přitahovalo.

Jediné, co mě trochu trklo do očí, byla jeho radost, že můj syn bydlí hodně daleko a nemíchá se mi do života. Ne že bychom měli spolu špatné vztahy, ale prostě si žil svým svobodným životem a já svým. Občas jsme si zavolali. Mrzelo mě ale, že nemám vnoučata:

„Nesmutni, pořídíme si pejska, ale až někdy v budoucnu, teď musíme cestovat a užívat si života. Kdo by ho, chudáka, hlídal?“ chlácholil mě můj ideál.

Stál mě všechny úspory

Co řekl, bylo pro mě svaté. O cestování nelhal. Opravdu jsme navštívili společně pěkný kousek naší země a občas i nějaké to zahraničí. Jen o jednom se zapomněl zmínit. Že všechno budu platit já.

Vždy zrovna neměl volné peníze, nebo měl rozjetý velký kšeft a potřeboval hotovost. Takhle on svojí platební neschopnosti říkal. A já mu, husa, věřila. Nic špatného jsem netušila. Dlouho!

Až jeho reakce, kdy jsem mu řekla, že už žádné peníze na knížce nemám, mě zarazila. Nebyla to tak úplně pravda, jednu tajnou spořicí knížku jsem měla, ale na ní byly úspory až opravdu na nejzazší kolečka.

O té nikdo, mimo mojí nejlepší kamarádky, opravdu nevěděl. Ani můj syn ne.

Dostal chuť na zahradu

„Miláčku, co kdybychom prodali zahrádku? Vždyť nás to zahradničení stejně nebaví,“ šeptal mi do ouška a mně poprvé napadlo, proč hovoří v množném čísle. Vždyť zahrádka byla moje a ne naše. Tak proč mluví o mojí nemovitosti, jako by byla jeho?

Od té doby jsem přece jen začala být opatrnější. Zahradu jsem prodala, ale peníze si pečlivě schovala. No, občas jsem mu stejně něco dala, ale už ne tolik, co dřív. Nebylo těžké si nevšimnout, že jeho chování ke mně ochladlo. Už nebyl samé:

„Miláčku sem, miláčku tam!“ Občas ani nepřišel domů. Prostě bylo po lásce, která zprvu vypadala, že vydrží na věky! Když jsem si jednou večer sečetla, kolik mě ten podvodník stál, protočily se mi panenky. To jsem nemohla nechat jen tak, musela jsem z něho ty peníze dostat zpět!

Nalákala jsem ho

„Ludvíčku, měla bych jeden nápad. Kamarádka prodává chalupu. Nechce za ni moc. Skoro jsem nemohla uvěřit, že chce tak málo! Ale ona potřebuje peníze hned. Okamžitě. Pro dceru, která pro změnu kupuje domek. No a chalupy se nyní zase tak rychle neprodávají.

Nemá čas čekat rok, než se najde solidní kupec. Tak jsem myslela, kdybychom do toho šli spolu, mohli bychom potom ten rok počkat a vydělali bychom klidně i milion navíc!“ Vytáhla jsem tu svoji tajnou vkladní knížku a ukázala jsem mu ji. „Vidíš, kolik mám?

Kdybys někde sehnal druhou polovinu, byl by to obchod století!“ Tvrdila jsem mu s výrazem pokrového hráče a všimla si, jak mu svítí oči. Určitě už promýšlel, jak mě o všechno připraví, to mi bylo jasné.

Hned se jí dvořil

Chvíli se Ludvíček rozmýšlel, a potom ho jeho chtivost přemohla. Kývl. Prý si půjčí. Nevěřila jsem mu. Musel mít peněz jako želez. Vždyť jen mně nic neplatil za nájem ani jídlo, natož za dovolené. Celý důchod si mohl spořit.

A přede mnou měl jinou a před ní také. A to byly jen ty, ke kterým se přiznal. Natož všechny jeho tajné oběti. S kamarádkou jsem všechno připravila a jela s Ludvíkem na obhlídku chaloupky. Nebyla její, ale její známé. Chovala se ale naprosto profesio-

nálně. Úplně mého Ludvíka oblouznila. Ihned se jí začal, přímo před mýma očima, dvořit. Jako by zapomněl, že stojím vedle něho. Byl to vážně hrozný případ. Podvodník jako z nějaké učebnice. Málem ji žádal o ruku, jako mě, několikrát, naštěstí bezúspěšně.

Do svatby se mi totiž nechtělo. Hlavně proto, že bych ji musela stejně platit zase jen já.

Vůbec nic nemohl tušit ani vidět

Netrvalo ani týden a já domů přinesla notářskou smlouvu. Díky dokonalé kopírce a vzoru na internetu vypadala jako pravá. A Ludvík stejně moc dobře neviděl, za brýle se totiž styděl. Vždycky říkal, že by v brýlích nebyl tak sexy, jako nyní.

Tvářil se, že si dělá legraci, ale nedělal. Na svém vzhledu si opravdu velmi zakládal. Taky aby ne, vždyť se jím živil! Podepsali jsme ji každý rovným dílem coby kupující a kamarádka večer v kavárně coby prodávající. Zbývalo jediné. Předat si peníze.

Trochu se Ludvíkovi cukaly ruce, když tahal z kapsy obálku s půl milionem. Já se ani neobtěžovala vyzvedávat svoje peníze z knížky. Předala jsem knížku kamarádce se slovy, že alespoň nebude mít u sebe tak velkou hotovost.

Těšil se na zisk

Po dobré večeři a lahvičce červeného mi na dámských toaletách kamarádka předala nejen moji vkladní knížku zpět, ale i tu Ludvíkovu obálku. Ráno se můj miláček probudil s extrémně dobrou náladou. „Tak co tomu říkáš? Máme pěknou nemovitost, viď?

Už se těším, jak budu hledat kupce a jak tu cenu pěkně vytáhnu nahoru. To by bylo, abychom nevydělali alespoň milion!“ plánoval Ludvík a u toho se zálibně vzhlížel v takovém malém zrcátku s rukojetí. Vypadal u toho trochu jako Ivan z Mrazíka.

Ale já si na hodnou Nasťu rozhodně hrát nemínila. Stala jsem se tou nejhroznější Marfušou! Chvilku jsem si Ludvíčka prohlížela a potom mu chladně sdělila pro něho neuvěřitelnou věc. Všechno to byla jenom lest a trest!

Málem jsem ho musela křísit

„Ludvíku, my ve skutečnosti žádnou chaloupku nemáme. Ty peníze jsem z tebe jen takhle vymámila. Dlužíš mi je. Tady jsem sepsala vše, co jsem za tebe zaplatila. Kdybys mě náhodou chtěl zažalovat. Půlka nájmů, půlka potravin, půlka za dovolené a mnoho dalšího.

Vlastně je to ještě moc málo! Ale ber to jako slevu v akci!“ Tentokrát bylo na Ludvíkovi vidět, jak se o něj pokouší mrákoty. Žádná hádka se ale nekonala. Prostě zkušený hráč poznal, že narazil. Že udělal se mnou, šedou myškou, chybu. Teď je řada na mně.

Najdu si pořádného křena a nechám se rozmazlovat. Mám přece Ludvíkovu školu! Ale mám na to nervy?

Růžena P. (66), Vsetín