Když jsem se dozvěděla, že moje kamarádka zemřela, byla jsem na dně. Následujícího dne jsem zažila neuvěřitelnou příhodu.

Naše chata stojí osamocená poblíž malebného borového lesa. Naší jedinou sousedkou byla Marta, která bydlela asi padesát metrů od nás. Byla to blondýna v mém věku, s níž jsem se kamarádila. Správně upovídaná, milá a hodně přátelská.

Rozuměli si i naši manželé, takže jsme často něco podnikali. Marta jezdila na chatu zpravidla na víkendy, buď jsme se sešli u nich, nebo u nás, a udělali grilovací večer, případně si opekli na ohni špekáčky a celý večer si povídali. O to víc mě před rokem ranila zpráva o její náhlé smrti.

Bylo mi moc smutno

Dozvěděla jsem se to od jejího muže Petra, který se jednoho dne na chatě nečekaně objevil. Dostala prý infarkt. Zůstala jsem zkoprnělá stát a nechtěla jsem mu uvěřit.

Bylo jí teprve 52 let, ještě před pár dny jsme se viděly a Marta sršela energií. Přilnula jsem k ní, brala jsem ji jako sestru. Bylo mi v tu chvíli strašně.

Večerní procházka

Hned následující den jsem však zažila událost, která mě totálně odrovnala. S manželem Jirkou jsme měli zrovna po večeři a hodiny ukazovaly pár minut po sedmé. Rozhodla jsem se, že si před spaním udělám ještě malou procházku. Vyrazila jsem směrem k chatě Marty a vzpomínala přitom na všechny zážitky s ní.

V chatě někdo byl!

Vtom mě zaujal stín, který se náhle objevil v jednom z jejích oken. Myslela jsem, že to bude Petr, pak mi ale došlo, že včera večer odjel, takže chata musela být prázdná. Napadlo mě tedy, zda se v domě nepotuluje zloděj. Klepala jsem se strachy.

Přiblížila jsem se pomalu k oknu a rázem zůstala stát jako opařená. Za sklem se totiž zjevila Marta!

Místnost byla prázdná

Její obličej jsem bezpečně poznala. Byla to ona, na sto procent. Upřeně se na mě dívala a usmívala se. Působilo to strašně příjemně. Snažila jsem se na ni promluvit, ale nebyla jsem schopna ze sebe vysoukat jediné slovo.

Otevřela jsem branku a vstoupila na zahradu až před vchodové dveře. Šla jsem pomalu k oknu. Podívala jsem se dovnitř, ale nikoho jsem nespatřila. V místnosti se nikdo nenacházel, bylo tam mrtvo, po Martě ani památky.

S manželem jsme se tam vrátili

„To přece není možné,“ mumlala jsem si pro sebe a pomalu se ubírala zpátky na chatu. Ihned jsem zážitek vylíčila Jirkovi, zvedl se z gauče a k jejímu domu jsme zašli spolu. Martu jsme ovšem v okně nezahlédli.

Mohl to být její duch?

Celý večer jsem o bizarní příhodě přemýšlela. Každý, s kým jsem mluvila, mi tvrdil, že se mi to všechno jen zdálo. Já ale vím, že ne. Jsem přesvědčená, že jsem viděla Martu. Nevím, jestli to byl její duch, ale byla to zkrátka ona a nikdo mi to nevymluví.

Od té doby jsem ji v domě už nespatřila, ten zážitek mě však hodně poznamenal a nikdy na něj nezapomenu.

Tereza H. (55), Vysočina