Se Zdeňkem jsme se dlouho pokoušeli o dítě. Nešlo to, a tak jsme začali uvažovat o adopci. Náhodou jsme se setkali s Radečkem. A bylo rozhodnuto! Na pár chvil…

Je pořád tam. Zrovna nedávno jsem na ni narazila. Uklízela jsem a opatrně ji míjela. Krabici, kterou jsem 20 let neotevřela. Jsou tam fotografie. Plno vzpomínek. Na štěstí, které jsme s Radečkem prožívali.

Na dobu, kdy jsme si malovali, co všechno spolu zažijeme, jak ho dovedeme do dospělosti. Nemohu ty snímky vyhodit. Měla bych pocit, že bych vyhodila i Radečka. Jenže on stejně z mého života zmizel.

Změnili jsme plány

Když jsme se Zdeňkem začali uvažovat o adopci, podnikli jsme první kroky. Byli jsme se i podívat do nějakých dětských domovů. A v jednom jsme narazili na Radečka. Tedy spíš on do nás. Ty jeho zelenkavé oči. Takové má Zdeněk a já ho v něm hned viděla.

Jenže Radeček nebyl k adopci. Mohli si jej osvojit pouze pěstouni. Jeho biologická máma měla pět dětí, šesté čekala. Bydlela někde pod mostem. Nebrala snad drogy, jen byla závislá na automatech.

Pět dětí v dětském domově, ovšem stále nepřerušila kontakt, takže děcka nemohla jít k adopci. Radeček si nás ovšem tak získal, že jsme přehodnotili své stanovisko a vzali jsme si jej do pěstounské péče. I s rizikem, že o něj můžeme přijít.

Tenkrát jsme si to ale nepřipouštěli. Každé dítě s jiným otcem, nuzné podmínky. Navíc Radeček nám tehdy říkal, že maminka ho nemá ráda. Že asi zlobil, když ho dala pryč.

Proč mě máma nechce?

Tehdy jsem to vnímala, nebo možná jsem to chtěla vnímat tak, že se na mámu zlobí, že ho opustila. Dnes si ale uvědomuji, že ta zmatená dětská dušička po mámě spíš plakala, chtěla se jí zavděčit a ukázat, že není zlobidlo.

Nenutili jsme jej, aby nám říkal „máma“ a „táta“. Radeček nám říkal jmény, velký posun jsme viděli v tom, když nás oslovoval přezdívkami, jaké jsme používali my. Já byla „Miška“ podle křestního jména, Zdeněk „Růža“ dle přezdívky z dětství. Byli jsme sehraná parta a nenapadlo mne, že by něco mohlo být jinak.

Řekl mi „mamí“

S Radečkem jsme si vždy skvěle rozuměli, jen to sbližování a důvěra samozřejmě nepřijdou ze dne na den. Dělali jsme všechno pro to, aby se u nás cítil dobře. Jezdili jsme na výlety, učili jsme ho číst a psát, i když ještě nechodil do školy.

Byl hodně zvídavý, zajímalo ho, co jsou písmenka. Našel si i kamarády v našem okolí. A jak kopíroval chování děcek, dokonce na mě jednou zavolal: „Mamí!“ To mě dojalo, i když jsem ho nenutila říkat to dál.

Myslel, že máme náhradu

Radeček byl u nás něco přes rok, když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Byli jsme se Zdeňkem štěstím bez sebe. Zároveň jsme ale byli nervózní z toho, jak to přijme Radeček, aby se necítil odstrčený. Bohužel tehdy se sešlo víc věcí naráz.

Žili jsme jako rodina, proto jsme mu to opatrně sdělili. Že mamince roste v bříšku nový kamarád. „Vojta?“ zeptal se Radeček. Vojta byl jeho mladší bratr. Ten, kvůli kterému maminka Radečka odsunula na druhou kolej. Podle něj.

Přesvědčovali jsme jej, že to je jiné, že naopak budou kamarádi. Sice to odkýval, ale pronesl, že asi s ním nejsme spokojení, když si pořizujeme vlastní „náhradu“. To tehdy řekl.

Maminka mě volá

Od té doby jsme mu projevovali snad ještě více lásky. Vypadal, že je spokojený. Ale kdo ví… A pak to přišlo. Byla jsem v pátém měsíci těhotenství, když se ozvala Radečkova maminka. Našla si byt a chtěla všechny děti zpět.

Je to neuvěřitelné, že se to po tom všem začalo řešit, ale bylo to tak. Vykázala, že žije spořádaný život, a děti byly její. Když se Radečka ptali, jestli chce k mamince, pronesl: „Já mám rád Mišku a Růžu. Ale maminka mě volá. A jim nebude smutno, budou mít miminko.“

Už jsme ho nikdy neviděli

Nemohli jsme být u toho, abychom ho konejšili. Matce jsme dítě vzít nemohli. A já tehdy navíc skončila s krvácením v nemocnici. „Mě to taky hrozně mrzí. Ale bohužel ona má na něj právo. Bojuj proto o dítě, které čekáš,“ utěšoval mě tehdy Zdeněk.

Radeček zmizel z našeho života. Bylo mu pět let. „Bude to Radeček?“ zeptal se nás na miminko. Ujistili jsme ho, že Radeček je jen on. Pak jsme ho neviděli. Asi dva měsíce poté se Zdeněk zeptal, jestli se Radečkovi daří dobře. Prý ta rodina žila spokojeně.

Bylo to těžké. Jak se říká, že vlastní dítě je vlastní a děláte rozdíly mezi osvojenými nebo dětmi partnera… Asi ano.

Stále čekám, jestli přijde

Ale stejně. Radečka jsme měli rádi. Byl naše „první“ dítě. To se nezapomíná. Báli jsme se, jak bude ten zvídavý klučík vyrůstat v rodině té ženy, která se o děti nestarala.

Přiznám se, že jsem počítala, kdy mu bude osmnáct a bude se moct rozhodnout, jestli navštíví ty dva kamarády. Tetu Mišku a strejdu Růžu. Nestalo se tak dodnes.

Jaký je z něj člověk?

Narodila se nám Karolínka. Kdysi nás napadlo, jestli jí říct o chlapečkovi, který byl před ní. Zdráhala jsem se, protože jsem se bála, že by brášku chtěla vidět, a já bych musela vytáhnout fotky. Byly však jisté dobré duše, které to vyzvonily.

Karolínce bylo tehdy sedm let. Za další dva roky se zeptala, jestli máme fotky. Se Zdeňkem se na ně podívali, já u toho ale nebyla. Opravdu těch 20 let jsem se na ně nemohla podívat.

I když jsem nechtěla otvírat staré rány, nevyhnula jsem se myšlenkám na to najít Radečka. Jestli si na nás vůbec pamatuje. Ale nevím. Bojím se. Mám strach z odmítnutí.

Máme ho hledat?

Možná nás záměrně vytěsnil. Kdo ví, co mu jeho máma o nás řekla. Mám i obavy, jestli z něj nevyrostl takový člověk, jakým byla jeho máma v té svízelné situaci. Ale pořád mne láká ho vidět. Poznala bych ho třeba na ulici?

Michaela P. (55), Brno