Naše sousedka byla starší dáma. Na fenu dobrmana, kterou si pořídila před lety, se jí najednou už nedostávalo sil.

Když jsem byla malá, neexistovalo, aby lidé chovali psy v panelácích. Nanejvýš pokojové pudlíky, velké psy nikoli. Dnes celý náš panelák štěká, hned dole u výtahu slyšíte, jak se z bytů ozývají hafani.

Dost jsem se tomu divila. Vyrůstala jsem ve dva plus jedna a na žádné zvíře jsem nemohla ani pomyslet. Nepořídili jsme si ani akvárium s rybičkami, nebylo kam jej dát.

Později, po svatbě, jsem bydlela s manželem a dcerkou také v malém bytě v paneláku. V sousední garsonce žila stařenka, vdova, s fenou dobrmana. Čím dál častěji mě prosila, abych psici, jmenovala se Líza, vyvenčila. Nabízela mi peníze, odmítla jsem je.

Špatný vtip

Venčit Lízu bylo vysilující, neposlouchala. Někdy jsem přemluvila manžela, aby s ní šel. Pak strašně nadával, že to bylo peklo. Zato naše malá Andrea byla Lízou nadšená. To nejhorší mělo teprve přijít. Stará paní chřadla.

Jednoho dne na nás zazvonila, celá uplakaná: „Zítra nastupuji do pečovatelského domu,“ hlásila. „Psi tam nesmějí. Líza skončí v útulku.“ Dívala se na nás tak, abychom si mohli v jejích očích přečíst naléhavou prosbu.

Hrůzou se mi rozbušilo srdce. A zaslechla jsem, že manžel zachrčel. K dovršení všeho sem přiletěla Andrea a vykřikovala: „Ano! Ano! Vezmeme si Lízu! Prosím, maminko, tatínku, prosím! Moc prosím!“

Zdvořile jsme se se stařenkou rozloučili s tím, že potřebujeme čas na rozmyšlenou. „Jakej čas na rozmyšlenou?“ zařval můj muž, sotva jsme za bábinkou zavřeli dveře. „Fakticky tady chceš žít se čtyřicetikilovým, nevychovaným psiskem?“

Hodně starostí

Nazítří ráno zřízenec z pečovatelského domu vynášel kufry. Vykoukla jsem z bytu. Na prahu toho sousedního stála stará paní, po tvářích se jí koulely slzy. Vedle seděl pes, ona ho s pláčem hladila a něco mu šeptala.

Bylo to nesnesitelné divadlo. Požádala jsem ji, aby mi dala misky na vodu a granule, řemínek a očkovací průkaz. Samou úlevou se div nezhroutila.

Z našich dveří vyběhla Andrea v kytičkovaném pyžamu, objala zvíře, které bylo daleko větší a silnější než ona, a psice ji několikrát olízla růžovým jazykem.

„Jste dobrý člověk,“ řekla stařenka mému muži, který se na to na všechno také přišel podívat. Slyšela jsem, jak si pro sebe zašeptal: „Spíš blbec.“ S Lízou bylo hodně starostí, hned první den vysklila dveře v chodbě. Ale radostí bylo daleko víc.

Hana (65), Liberec