Když se blíží vánoční čas, je mi vždycky úzko. Bývala to vždy nejkrásnější část roku, loňská událost mi to ale změnila jednou provždy.
Většinu našeho života jsme s manželem byli zaměstnáni ve velkém podniku. Seznámili jsme se už na škole, stavařinu jsme oba milovali a oba jsme měli i podobné zájmy. Náš život byl obyčejně příjemný.
Žádné vášnivé zážitky, ale také žádné scény a situace, které vám rvou nervy. Žili jsme si spokojeně.
Děti nám odrostly vmžiku
Vše běželo v zajetých kolejích. O víkendech jsme vyrazili z města na venkov k mým rodičům a přes týden jsme celkem bez větších problémů zvládali kolotoč práce, děti, domácnost.
Manžel měl jeden den v týdnu vyhrazený na volejbal a pivo s kamarády, já si zase chodila zacvičit a potom sednout na víno s holkami. Náš život plynul poklidně. Vlastně jsme se ani nenadáli, a děti vylétly z hnízda.
Přece jen jsme oba s manželem docela aktivní lidé, a když jsme zůstali sami, začali jsme přemýšlet, čím bychom si ukrátili chvíli.
Začali jsme podnikat
Konec konců jsme byli v nejlepších letech a nechtělo se nám jen čekat na důchod. Manžela už delší čas jeho kamarád Martin přemlouval, ať se k němu přidá jako společník do jeho stavební firmy.
Jeho otec, se kterým kdysi podnik rozjel, už byl starý a nemocný, a nemohl už Martinovi pomáhat. „Víš, že mám Jano docela chuť to zkusit? Poměry u nás v podniku už mě štvou.
Šéfují mi teď mladí hejsci, co nic neumí, ale myslí si to, a mám já tohle zapotřebí?“ zeptal se mě jednou večer. „Ty bys mohla také dát výpověď a pomáhat nám. Není nad to, když můžeš svým spolupracovníkům věřit,“ zalichotil mi. A jak řekl, tak jsme udělali.
Bylo to dobré rozhodnutí
Když přišla do firmy nová krev, obrat šel rychle nahoru. Můj muž Ivoš byl totiž ve svém oboru opravdu dobrý, spolehlivý a pracovitý chlap. A s Martinem se pracovně dobře doplňovali.
Také spolu hráli volejbal odmala a jako ve všech kolektivních sportech je prostě souhra důležitá. A úspěchy se odrazily i na finanční úrovni naší rodiny. Začali jsme cestovat, dětem jsme přidali na samostatné bydlení a vše vypadalo fantasticky.
Jenže jsem onemocněla fibromyalgií. Léčba neexistuje, jen se léčí symptomy, které jsou chvíli lepší a chvíli horší. Časem se přidaly další zdravotní problémy, a já už do práce chodit nemohla. Skončila jsem v invalidním důchodu.
Našla jsem si zábavu
Manžel se o mě po celou dobu staral a snažil se mě povzbudit. Ale dlouhodobé bolesti a nejistota mě přece jen poznamenaly. Zatímco on byl bohatý podnikatel v nejlepších letech a fešák, ze mě se stala troska.
Když jsem se trochu sebrala, vzpomněla jsem si na svoji babičku a na to, jak ráda jsem s ní pekla a co vše mě naučila. A tak jsem se rozhodla svůj um z mládí oprášit, že bych mohla zkusit péci na zakázku. „No vidíš, alespoň se zabavíš,“ poznamenal jen Ivoš. Ze začátku šlo o kšefty po známých a po jejich známých.
Dařilo se mi
Jak jsem litovala, že jsem si tehdy vše nezapsala, ale to vás jako mladé prostě nenapadne. Nicméně ohlas jsem měla velký a rychle se proslavila. Děti mi také pomohly vytvořit webové stránky a udělat nabídku na sociální sítě, kde ji čas od času sdíleli.
Nakonec jsem nevěděla, co dřív. „Nechtěla bys mi přijít pomoci?“ ptala jsem se loni před Vánoci kamarádky. „Dej mi s tím pokoj! Jen se na cukroví podívám a už tloustnu,“ řekla se smíchem. „Ale jestli ti něco zbyde, možná bych pro manžela krabičku vzala!“
Nevěděla jsem, kam dřív
Najednou jsem měla spoustu zakázek. Musela jsem si domů pořídit speciální troubu a další lednice. Ivoš mě ve všem ochotně podporoval a byl rád, že se zase alespoň občas směju a je se mnou řeč. Dělala jsem to, co mě bavilo a naplňovalo.
Navíc to začalo i docela slušně vydělávat. Loni před Vánocemi jsem si vydělala balík, ale je fakt, že jsem se nezastavila a skoro jsem nespala. A to jsem netušila, co mě čeká!
Jedna z objednávek byla pro nějakou ženu, která se mnou komunikovala jen mailem a i v této jednoduché komunikaci byla velmi odměřená, až bych řekla nepříjemná. Chtěla jen čtyři druhy a měla si pro cukroví přijít 21. 12.
Přišla jsem si jako šmudla
Hned jsem si udělala obrázek, že je to nějaká panička, která na blbost jako péct cukroví nemá čas. A tak to také bylo. Když u nás zaparkovalo černé auto a z něj vylezla nafintěná blondýna, šla jsem jí předat krabici. Namyšleně stála u dveří a čekala.
Obklopoval ji odér drahého parfému a drahé značky bily do očí. „Dobrý den, jdu si pro to cukroví,“ začala, sundala značkové brýle a sjížděla mě pohledem od hlavy až k patě. Bylo mi to hodně nepříjemné. „Co si myslí?“ pomyslela jsem si. Byla jsem jen v domácím oblečení, kolem pasu zástěru a samozřejmě nenamalovaná.
Nepokrytě mě urazila
U trouby je samozřejmě hrozné horko, proč bych se k ní malovala? Podala jsem jí krabici a požádala o peníze. „Doufám, že bude tak dobré, jako ty vzorky, co mi Ivoš vozil,“ pronesla. „Vzorky?“ znejistěla jsem. „No, jste jeho žena, ne?
Ta šmudla, co peče,“ pronesla a nasadila si brýle. „No dovolte?“ reagovala jsem šokovaně. „Víte, možná byste měla vyndat hlavu z trouby a víc si hlídat manžela,“ zpražila mě a odešla. Napřed jsem stála jako opařená a pak jsem se zmohla jen na zvolání:
„Počkejte, jak to myslíte?“ To už ale nastoupila do auta. Když přišel večer Ivoš domů, hned jsem na něj udeřila.
Chtěla ho pro sebe
Chtěl zapírat, ale poznala jsem, že lže. „Co ti říká jméno Karásková? Kdybys nevěděl, je to ženská, co se tady dneska nade mnou povyšovala!“ zuřila jsem, možná poprvé za celou dobu našeho vztahu. „Je to tvoje milenka?“ chtěla jsem jasnou odpověď.
Manžel se přiznal. Jeho milence prý ruply nervy, protože se pořád k ničemu nemá. „Slíbil jsem jí rozvod, ale sám ho rozhodně nechci! Promiň mi to.
Víš, jak jsi byla nemocná, připadal jsem si na to sám a tehdy využila situace a teď se jí nemohu zbavit!“ bědoval můj jinak vždy vyrovnaný manžel. „Promiň mi to! Nechci tě ztratit,“ žadonil.
Dám jí ho za trest
Nakonec jsme se domluvili, že přes Vánoce nebudeme dětem, i když dospělým, kazit sváteční náladu a já se rozhodnu, co dál. A to jsem i udělala. Podám žádost o rozvod. Nedokážu svému muži odpustit.
Vím, že to třeba byla jediná nevěra jeho života, ale v mých očích selhal v zásadní chvíli, když jsem byla nemocná. Nedokážu mu už věřit.
A myslím, že největší trest pro něj bude, když na zbytek svého života vyfasuje tu protivnou nafintěnou blondýnu, která si ho už ohlídá. Tím si jsem jistá!
Kristýna V. (58), Podkrkonoší
